Tři kamarádi, jedna droga a smrt 

Do hospody Broadway kousek od centra Havířova se z ulice sestupuje po schodech. V pátek navečer na konci ledna přehlíží prázdnou hospodu s dýhovými stoly zpoza baru jen servírka, nápor hostů začne jako obvykle až kolem jedenácté večer a potrvá do čtyř pěti ráno, než hospoda na dvě hodiny zavře kvůli úklidu a předání služby. Známý havířovský nonstop s ranní přestávkou dostal svůj současný název teprve nedávno. Před dvěma lety a třemi měsíci, kdy se tu mezi šipkami, jukeboxem, kulečníkovým stolem a boxerským pytlem odehrálo osudové drama, které změnilo život několika lidem a jednomu ho vzalo, se ještě jmenoval U Lenina. Smrtelné a zamotané důsledky tehdejších událostí má dnes na stole i Ústavní soud. 

Nepij to

V předposlední říjnovou neděli roku 2021 kolem sedmé ranní po schodech z ulice sešlo do hospody šest lidí, kteří si U Lenina domluvili sraz. Dvaadvacetiletý student Dennis Kosmeľ přišel se třemi přáteli rovnou od autobusu, který ho domů do Havířova přivezl z ostravského festivalu elektronické hudby. Za chvíli za nimi dorazili jeho dvacetiletí kamarádi Daniel Obracaj a Sebastian Pašiak po noční šichtě v havířovském nočním klubu Prestige, kde pracovali jako vyhazovači. Daniel Obracaj, Sebastian Pašiak a Dennis Kosmeľ se dohodli, že by si dali extázi, nikdo u stolu ji však neměl. 

Když posléze k Leninovi přišel známý ostravský drogový dealer Jan Turoň s bohatou kriminální minulostí, tři mládence napadlo, že mu o extázi řeknou. Zeptali se překupníka, jestli ji nemá u sebe, a Turoň postavil na stůl před Dennise krabičku s tím, že je to něco jako extáze, ať si odsypou. 

Extáze se obvykle jí v tabletách, krabička ale byla plná krystalků a Dennis se zeptal dealera, zda to není pervitin. Pervitin nechtěli. „Ne. Je to polský speed,“ řekl jim Turoň. „Chceme to?“ ptal se kamarádů Dennis, ti odpověděli, že ano, a z variant „čára“, nebo „hrnek“ si zvolili nasypání do čaje. Dennis z krabičky odsypal do hrnku s čajem, dealer si pak krabičku zase vzal. „Odsypals toho hodně,“ řekl nespokojeně dealer a působilo to, že to říká kvůli ceně. „Možná mi ujela ruka,“ odpověděl Dennis.

Každý ze tří objednavatelů vytáhl z kapsy bankovku pro dealera. Dennis dal tisícovku, Sebastian s Danielem položili na stůl po pětistovce. Dennis si usrkl čaje a hrnek položil zhnuseně na stůl. „Fuj, je to strašně hořké, hnusné, to pít nebudu,“ řekl. Pak si vzal hrnek Daniel. „Je to hnus, to nebudu,“ řekl, když si lízl, a taky položil hrnek na stůl.

Sebastian po reakcích kamarádů ani neochutnal. Pár minut si všichni u stolu povídali a najednou Sebastian sáhl po hrnku. „Nepij to,“ varoval ho přes stůl Dennis. Než to dořekl, měl Sebastian čaj v sobě, hrnek do sebe překlopil na ex. „Jsi normální? Proč jsi to vypil celé? Bude ti blbě,“ přidali se i ostatní u stolu. „Jdi to vyblít,“ řekl dealer. Sebastian mávl rukou: „Jsem v pohodě,“ odpověděl. 

Za deset minut už nebyl. Protáčely se mu panenky, šilhal, špatně artikuloval. Tehdy se mládenci poprvé od dealera dozvěděli, že jim ve skutečnosti prodal pervitin. „Musíme zavolat záchranku,“ řekl Dennis. „Drž hubu. Jestli zavoláš záchranku, tak tě zabiju,“ zařval na něj dealer a několikrát opakoval, že nikomu nesmějí říct, že měli drogu od něj. Pak mládence u stolu uklidňoval: řekl jim, že už toho sám vypil i víc než teď Sebastian a že ví, jak na to. 

Šel s předávkovaným na záchod, vzal ho na vzduch, mačkal mu do pusy šťávu z citronů a lil do něj mléko. Nepomáhalo to. „Tohle už dál nejde, volám záchranku,“ řekl Dennis a zavolal ji. Dealer před jejím příjezdem zmizel. K sanitce šel Sebastian po svých, opíral se o Dennise. Dennis se šel vyspat k jednomu z kamarádů, s nimiž byl na elektro party v Ostravě, Daniel Obracaj zamířil do bytu k dealeru Turoňovi a jeho přítelkyni. Sebastianovi v 15.50 v havířovské nemocnici selhalo srdce a zemřel.

Jen půlka

Noční klub Prestige je od hospody Broadway šest minut chůze po Dlouhé třídě, široké ulici, která vede jako páteř celým Havířovem. Daniel Obracaj tu stále pracuje, v lednovou sobotu krátce po otevření v osm večer tu zatím není a barmanka říká, že dnes ani nebude. Když se pak dozví, proč jejího kamaráda hledá novinářská návštěva, mávne rukou v gestu beznaděje: „Pořád se ze Sebíkovy smrti nevzpamatoval. Byli jako dvojčata, pořád spolu. Ani já se ho na to neptám, abych tu bolest neposilovala,“ říká.