David Brooks: Ničí nás katastrofické myšlení

Zhruba okolo roku 1970 se v americké povaze něco změnilo. V předchozích desetiletích lidé sami sebe obvykle popisovali prostřednictvím rolí, které hráli ve společnosti: jsem farmář, učitelka, žena v domácnosti, kněz. Pak se ale prosadila kultura individualismu. Psycholog Michiganské univerzity Joseph Veroff spolu s kolegy porovnal celostátní průzkumy z let 1957 a 1976 a zjistil zásadní posun v tom, jak lidé začali sami sebe vnímat: skupinové, „sociálně integrované“ chápání sebe samých bylo nahrazeno „osobním a individualizovaným“ vnímáním. 

Pravicová verze (jež kladla důraz na ekonomickou svobodu) se lišila od levicové (zdůrazňující svobodnou volbu životního stylu), ale podstatou byl v obou případech důraz na osobní svobodu. Kultura výrazného individualismu pak dosáhla téměř zbožštění v roce 1997, kdy vyšel na titulní straně časopisu Fast Company článek s názvem „Obchodní značka jménem Vy“. Tehdejší guru managementu Tom Peters v něm tvrdil, že všichni „jsme generálními řediteli své vlastní firmy: Já, s. r. o.“

Kulturní změny však obvykle mají rytmus kyvadla a nyní se tak znovu nacházíme na počátku další fáze kolektivního cítění. Bohužel, tato nová kultura pospolitosti přináší také velké problémy.

Komunalismus 21. prvního století je totiž zvláštní. Zaprvé, je velmi sociálně uvědomělý a politický. Ať jste stoupenci populistické pravice nebo se ztotožňujete s levicí horující za sociální spravedlnost, svou identitu obvykle definujete tak, že se vymezujete vůči tomu, co považujete za dominantní strukturu společnosti. Skupiny na obou stranách politického spektra tak drží pohromadě především sdílený pocit ohrožení a kolektivního útlaku.  

Společenství rozhořčených

Dnešní kultura pospolitosti je založena na sdílené víře, že společnost se rozpadá, systém je prohnilý, hra je cinknutá, převažuje nespravedlnost a po krku nám jdou prodejné elity. Solidaritu a smysl pak nacházíme ve společném odporu proti útisku. I tady existuje pravicová verze (Donald Trump, který říká: „Já jsem vaše pomsta.“) a levicová varianta (intersekcionální společenství utlačovaných skupin), obě však sdílejí dualismus ve stylu „my – oni“. Životu dává tvar i smysl kulturní válka.

Ve snaze tyto postoje popsat museli sociální vědci dokonce přijít s novými termíny. Jonathan Haidt a Greg Lukianoff zaznamenali „pomstychtivou starostlivost“ (vindictive protectiveness) – k níž dochází, když se dav na sociálních sítích společně vybičuje k potrestání někoho, koho považuje za domnělou hrozbu. Henrique Carvalho a Anastasia Chamberlen pro změnu rozvinuli pojem „nepřátelská solidarita“ (hostile solidarity), který popisuje způsob, jakým odvetné akce sjednocují jednotlivce proti jejich nepřátelům. Tento typ kolektivismu nás začleňuje do komunit, nejedná se nicméně o komunity přátelské, ale spíše o společenství rozhořčených.

 V takové kultuře se lidé necítí spjatí proto, že vzájemně spolupracují, ale proto, že opovrhují stejnými věcmi. Jako příklad vezměme slovo woke, dnes již natolik zpolitizované a používané tak volně, že prakticky pozbylo smyslu. Ale když někdy v letech 2008–2013 proniklo do běžné mluvy, naznačovalo, že můžete vstoupit do jistého okruhu osvícených, do vnitřní zóny sounáležitosti, jednoduše tak, že si osvojíte specifický typ vnímání skutečnosti. Být woke – probuzený – znamenalo vnímat svět určitým způsobem a chápat, jak je všechno strašné. Solidaritu jste zakládali na pocitu, že jste dostatečně osvícení, abyste chápali, jak hluboce prohnilé je vše okolo vás. 

Odznakem identity se tak stal pesimismus – definitivní symbol toho, že stojíte na straně dobra. Pokud není vaše analýza apokalyptická, jste naivní, postrádáte morální naléhavost, jste spoluzodpovědní za současný stav věcí. 

Z tohoto kulturního prostředí vzešla napříč ideologickým spektrem řada proroků zkázy – lidí, kteří svou morální odvahu zakládali na co nejnegativnějším líčení stávající situace. Konzervativní autor politických projevů Michael Anton v roce 2016 sjednotil trumpistickou pravici esejem „Berme volby jako let číslo 93“, v němž s poukazem na tragický příběh letounu z 11. září 2001 tvrdil, že pokud se Amerika nemá zřítit do záhuby, musí být přijata zoufalá opatření. Trump následoval se svým inauguračním projevem, jehož ústředním motivem byl „americký masakr“ a který popisoval zemi jako chaotickou dystopii. Líčení katastrofy s pomocí citátů a příměrů se stalo základním rysem republikánského diskurzu. Zde je například přepis videa, které rozesílal jistý americký kongresman svým stoupencům 4. července loňského roku (tedy na Den nezávislosti – pozn. red.):

 „Všechny zdravím, tady kongresman Andy Ogles. Přeji vám šťastný a požehnaný 4. červenec. Nezapomínejte na naše otce zakladatele. Jsme to my, lid, kdo řídí tuto zemi, nikoli menšinová levice. Pochopte, že levice se snaží zničit naši zemi i vaši rodinu, že vám jde po krku. Užijte si požehnaný 4. červenec. Buďte v bezpečí. Bavte se. Bůh žehnej Americe.“  

 Jinými slovy: Levice po vás jde a chce zničit vaši rodinu! Užijte si svůj hotdog.

Ale úplně stejně prostupuje pesimismus i levici. Optimistický étos Baracka Obamy a Lin-Manuela Mirandy, který líčil rasový pokrok jako sice pomalý, ale nezadržitelný, vystřídal neúprosný pesimismus Ta-Nehisi Coatese a stoupenců kritické teorie rasy. Extrémní pesimismus je nyní základní konverzační pózou. Ducha doby dobře vystihuje tweet novinářky The Washington Post Taylor Lorenz: „Lidi se pořád ptají‚ ‚proč jsou děcka tak depresivní. Musí to být TELEFONY!‘ Nikdy ale nezmíní, že žijeme v pekle pozdního kapitalismu, během smrtelné pandemie a rekordní majetkové nerovnosti, nulových pracovních jistot, zatímco klimatická změna vaří naši planetu.“

Zvláště mezi mladými lidmi je takový typ pesimismu stále častější. Podle průzkumů provedených v rámci projektu Monitoring the Future, jenž sleduje postoje středoškoláků od roku 1975, roste od roku 2004 dramaticky podíl studentů v posledním ročníku střední školy, podle nichž „je obtížné cítit naději ve vztahu ke světu“. Zároveň roste počet stejně starých studentů, kteří souhlasí s výrokem: „Kdykoli se snažím něčeho dosáhnout, někdo nebo něco mi v tom zabrání.“ Od roku 2012 také prudce klesl počet maturantů, kteří očekávají, že dosáhnou vysokoškolského vzdělání nebo získají vysoce kvalifikovanou práci.