Loučení se sněhem

Rok co rok je to stejné. Na sníh se těším úplně stejně, jako když mi bylo pět. A kdo má k zimě vztah, zřejmě tomu rozumí. Pozorování staršího bratra zpoza okna vytopené světnice u babičky v Beskydech, kterak lopatou důmyslně buduje sněžné iglú. Závěje sněhu sahající nad mou dětskou hlavu. Nekonečné hodiny sáňkování s tlupou sestřenic a bratranců. Nezapomenutelné lyžařské výcviky. Sledování sněhového zpravodajství, jako by to bylo sportovní utkání – tedy s přáním, aby měla Lysá hora opět nejvíce sněhu v republice.

A později skialpinistické túry po českých i nejvyšších evropských horách. Věřím, že kdo zažil euforii z jízdy neporušeným čerstvým prašanem v tichu opuštěných velehor, bude souhlasit, že to patří k tomu nejkrásnějšímu, co můžete na naší planetě zažít.

Rok co rok se přitom těším úplně stejně. Ale rok od roku jsem smutnější. Z Beskyd zmizel sníh, jak jsme ho znali, už někdy před patnácti lety. A v tuto chvíli nestojí množství sněhu na českých horách ani za řeč. Sníh prostě není. A nebude. Nikoli jenom tuto zimu, ale ani ty příští. Pro ty, kterým připadá „analýza“ pohledem z okna nevypovídající, nebo ty, kteří by chtěli namítnout, že není většího zrádce než vlastní paměť, jsou zde čísla.