Černá skříňka polských žen

Společný komiks výtvarnice Beaty Rojek a kulturní antropoložky Soni Sobiech vznikl na základě rozhovorů s pěti Polkami. Ty podstoupily potrat v době, kdy v zemi stále platí jeden z nejpřísnějších interrupčních zákonů v Evropě. Přesto výsledek není dokumentem ani reportáží, ale silnou černou kávou rozporuplných pocitů.  

„Letadlo má černou skříňku. Já mám černou složku,“ uvádí první z žen, když popisuje, jak s partnerem zjistili, že jejich nenarozené dítě trpí závažnou vývojovou vadou. V tu chvíli pro ně začal nerovný závod s časem. Na legální potrat měli pouze týden, ale i ten se vypařil, když soud rozhodl, že interrupce z důvodů neléčitelných genetických vad je protiústavní. Z budoucích rodičů těšících se na prvního potomka se stali během několika okamžiků zoufalí lidé a zločinci.

Podsvětí, kam polská legislativa ženy zahání, je v komiksu vyvedeno tlustými černými linkami a vysoce expresivní kresbou. Pocity, které nesmí vyjádřit před lékaři ani blízkými, protože by se tím vystavily stíhání, vystupují z jejich těl druhými neviděny. Chladné prostředí ordinací a operačních sálů s gynekologickými křesly a sterilními nástroji individuálnímu prožívání nenahrává, to však neznamená, že emoce někam zmizí. Transformují se do podoby plamenů, němých výkřiků či mytických bytostí, které tvoří originální spojení s internetovou estetikou inspirovanou memy a popkulturou. Žena je tu často redukována na své pohlavní orgány a její tvář absentuje. Příběhy tak získávají na naléhavosti a smazávají hranici mezi osobní zkušeností a univerzálním ženským údělem. 

Potrat v době pandemie, v nezletilosti, z ekonomických důvodů nebo jednoduše proto, že dítě není chtěné; každý z pětice příběhů je jiný a otevírá další, přesto je jejich výčet dostačující. Autorky bez vlastních komentářů a hodnocení ukazují, že škála prožívání této zkušenosti je nekonečná a nezbývá než důvěřovat ženám, protože jsou to ony, kdo ve výsledku nesou rizika a důsledky svých rozhodnutí. V takovém ideovém rámci je omezování jejich volby a rozhodování o vlastním těle pokrytecké i nemorální. A v praxi ženy nutí sáhnout k nebezpečným řešením – „osvědčené“ návody na domácí potraty tvoří intermezzo mezi dvěma z příběhů. Rozmanitost prožívání pak dokreslují závěrečné básně o podobách mateřství, které samo o sobě není svatým grálem a často se dostává do křížku s osobní svobodou.