Anketa: Poučili jsme se z covidu?

1. Zcela jistě fungovala karanténní opatření, která se již v minulosti mnohokrát osvědčila a jsou jedinou možností, jak omezit šíření respiračně přenosného viru při absenci vakcinace a účinných léků zamezujících hospitalizacím a přeplnění nemocničních kapacit. Mezi těmito opatřeními bylo nejúčinnějším tzv. distancování (uzavření škol, uzavření stravovacích provozů, omezení mobility a umožnění práce z domova) a používání respirátorů.

Za nejzávažnější chybu považuji absenci komunikace odpovědných míst (MZ ČR) či její chybnou, nedostačující a nekonzistentní formu. To vedlo k otevření cest pro dezinformace a vystoupení jedinců, kteří si neuvědomovali odpovědnost a důležitost odpovídající komunikace odborných informací směrem k laické veřejnosti. 

2. Ztrátu důvěry v odborníky. A ještě závažnější je ztráta důvěry v preventivní opatření, tedy jak karanténní, tak především ve vakcíny. Důvěra v účinek vakcín obecně je extrémně důležitá. Je odborníky s velkým úsilím kontinuálně budována. V posledních dvaceti letech však sílí antivakcinační hnutí, v důsledku čehož se tato důvěra ocitla na velmi tenkém ledě. 

3. Došlo k nastartování procesů, které posilují připravenost v oblasti výzkumu a vývoje nových terapeutik a vakcín a k modifikacím v pravidlech klinických zkoušek. K pokroku ve výzkumu a vývoji došlo i v Česku. Mimo již zmíněný výzkum nových terapeutik a vakcín se řeší také neméně závažná otázka antibiotické rezistence. Národní institut virologie a bakteriologie přináší v těchto směrech výzkumu důležité nové poznatky. Obávám se však, že na úrovni veřejného zdravotnictví k velkému posunu nedošlo. Mohu jen doufat, že případný pokrok je pouze skryt oku přímo nezúčastněného.   

1. a 2. Nejzávažnějším pochybením byla zmatená a nesrozumitelná strategie a špatná komunikace vlády, jak vlády premiéra Babiše, tak současné. Obě vlády zcela selhaly v boji proti dezinformacím. Příkladem politického alibismu je rozhodnutí současného ministra zdravotnictví zařadit do Národního institutu pro zvládání pandemie sedm členů napojených na antivaxerské skupiny. Rozhodnutí, vysvětlované potřebou inkluzivní diskuse, bylo pravděpodobně vyvoláno snahou o získání politických bodů a zákonitě vedlo ke kolapsu práce institutu.

Zcela nepřijatelná byla nepřiznaná taktika postupného promořování společnosti uplatňovaná administrativou pana ministra Blatného. Ta je sama o sobě nepřímo zodpovědná za smrt a závažné zdravotní následky mnoha lidí. Úmrtnost v České republice byla, zcela zbytečně, mnohokrát vyšší ve srovnání například s Německem či jinými západními státy.

Obrovským selháním politické reprezentace a vedení ministerstva zdravotnictví je neschopnost propagovat a prosazovat očkování. V sezóně 2024–2025 bylo v ČR očkováno proti covidu-19 pouze 290 000 lidí, méně než tři procenta obyvatel. Minimální proočkovanost by měla být 1,5–2 miliony lidí, optimální mnohem vyšší. Například v USA je míra proočkovanosti nejnovější variantou vakcíny proti covidu 20procentní a více než 40 procent dotázaných plánuje, že se v této sezóně očkovat nechají.

Přijetí specifických opatření je především rozhodnutím politickým, pro které může vědecká komunita připravit analýzy a podklady. Je nutné zabránit zbytečným úmrtím a dlouhodobým zdravotním následkům, na druhé straně ale není vhodné aplikovat přehnaně přísná pravidla vedoucí k celkovému uzavření společnosti na dlouhé časové úseky, jako se to dělo například v Číně. Nastavení ceny, kterou je společnost ochotna platit za ochranu nejvíce ohrožených, je otázkou společenské diskuse.

3. Zastaralou strukturu systému hygienických stanic a neúčinnost fungování zkostnatělého a neakceschopného Státního zdravotního ústavu nikdo neřeší. Antivaxerské skupiny pořádají pseudovědecké konference na půdě Poslanecké sněmovny ČR. Hlavní koordinátor nově založeného virtuálního Národního institutu virologie a bakteriologie (NIVB), který má za úkol zlepšit kapacity pro zvládání nových pandemií, veřejně zpochybňuje bezpečnost mRNA vakcín na základě článků dezinformátorů. Ministerstvo zdravotnictví a další úřady nedělají prakticky nic proti šíření dezinformací o očkování. Výsledkem je, že polovina populace má pochybnosti o bezpečnosti mRNA vakcín a věrohodnosti informací, které od vlády dostává. Dezinformační narativy a konspirační teorie šířené na sociálních sítích a řetězovými e-maily vítězí. Země jako Slovensko za tato pochybení již platí vysokou daň.

Aktualizované plány pro zvládání příští epidemie a odpovídající legislativní úpravy žádná z vlád nepřijala a jejich vznik žádná strana ani neplánuje. Jedná se totiž o nepopulární kroky, které by mohly snížit jejich politický kapitál. Domnívat se v této situaci, že jsme na příští pandemii lépe připraveni, by bylo nebezpečné a naivní.

1. V pandemii se osvědčila síla občanské společnosti, neziskového sektoru a komunit. Osvědčily se také týmy a lidé, kteří museli řešit nenadálé situace velmi zblízka, například starostové, týmy krizové intervence, psychologové, a to nikoli díky dobrému politickému vedení, ale díky vlastní praktické soudnosti a pocitu odpovědnosti za sociální a profesní roli, kterou daní aktéři mají. Nejméně se osvědčil proces nekoordinovaného zavádění a odvolávání opatření, který s časem navíc stále víc vzbuzoval podezření, že má politický kontext. Například rozhodnutí Andreje Babiše počkat s dalším lockdownem až po parlamentních volbách způsobilo rozpad důvěry takřka v reálném čase. Problém není, když v bezprecedentní situaci mění vedení státu kroky a opatření, problém je, když jsou opatření očividně absurdní, vzájemně se popírají, a nestojí za nimi smysluplná argumentace.

2. Nejzávažnější důsledek vyplývá z výše řešeno a týká se narušení určitého společenského přediva. Občané funkční společnosti potřebují dvojí: pocit, že k sobě nějak patří, mají se na co spolehnout a pocit, že mají každý svou nezávislost. Opakem je pocit, že k sobě lidé nepatří nijak, nemají se na co spolehnout a že hlavním motorem jejich vztahů je vzájemně se ovládat. Díky pocitům bazálního spojení jsme schopni skrze konflikty řešit společné problémy, pocity nedůvěry eskalují násilí. Víme, že společenská kultura a emoční rozdělení společnosti lze jen velmi špatně překonat argumenty; možná ho argumentačně ani překonat nejde. Druhým extrémně závažným důsledkem, který souvisí s tím prvním, je, že pandemie hůře dopadla na zranitelné a znevýhodněné skupiny a zesílila ekonomické nerovnosti ve společnosti. Reakcí na ohrožení nebyla systémová solidarita, ale právě určité přerušení těchto vazeb pod oficiálním názvem osobní nezávislost, což je ve skutečnosti velmi banální princip „nezajímáš mě, a to obzvlášť, když máš problémy“.

3. Pandemie globálně ukázala, že jsou možné úpravy obchodování, výroby, cestování a životního stylu, které jsou obrovskou podporou mitigace klimatické změny a o kterých se před pandemií tvrdilo, že je nereálné je uskutečnit. Zažili jsme, že možné to je, ale po pandemii jsme se vrátili k business as usual - nepoučili jsme se vůbec. Česká republika má vysoce kvalitní systém krizové intervence, který je schopný reagovat na nenadálé události operativně a kvalitně. Nepoučili jsme se ale v tom, že kromě integrovaných složek a technického vybavení, potřebujeme také kulturu komunikace a společenskou odolnost.     

1. Nejúčinnějším opatřením bylo jednoznačně očkování. Velmi dobře chránilo proti nejtěžším důsledkům covidu (těžkému průběhu nebo smrti) a do jisté míry  i proti onemocnění a infekci, ačkoli tato ochrana postupně klesala s časem a příchodem mutovaných forem viru. Je velkým neštěstím a naším společným selháním, že v části společnosti vzniklo přesvědčení, že vakcíny jsou neúčinné nebo dokonce nebezpečné: tahle dezinformace stála mnoho lidských životů.

Správně používané respirátory omezovaly šíření viru a byly velmi účinné. Zásadnější zásahy jako lockdowny a hlavně uzavírání škol byly bezpochyby také účinné, ale jde samozřejmě o velmi vážný zásah do práv a svobod občanů, který bude vždy předmětem legitimní diskuse. Podle mého názoru byly uplatněny na podzim 2020 příliš pozdě, a proto byl počet obětí zbytečně velký. Lockdowny včetně uzavírání škol také trvaly příliš dlouho. Na druhou stranu zákazy vycházení, aplikované v některých evropských zemích, nebo zákaz cestování mimo okres, který se určitou dobu uplatňoval u nás, pravděpodobně nepřinesly takové výsledky, aby tak závažné omezení občanských práv ospravedlnily.

Domnívám se, že vůbec největší chybou bylo chaotické řízení protipandemických opatření českou vládou (nevím o žádné jiné zemi, kde by se v průběhu pandemie vystřídalo pět ministrů zdravotnictví) a mimořádně zmatená komunikace nutných opatření.

2. Nejzávažnějším důsledkem je samozřejmě předčasná smrt asi 43 tisíc lidí a vážné zdravotní následky u dalších desítek tisíc nakažených. Zanedbaná školní docházka a problémy dětí ponechaných bez kontaktu s vrstevníky jsou další závažnou daní špatně zvládnuté pandemie. Za obzvlášť hrozivou považuju erupci dezinformací a blábolů, které vedou k růstu konspiračních teorií a hluboké společenské nedůvěře ve stát, v instituce, ve vědu a v sama v sebe. Toto je naše společné selhání: vlády, úřadů, zdravotníků, vědců i novinářů.

3. Globálně do značné míry ano (nové vakcíny, nová virostatika, nové on-line nástroje a metody sdílení informací a řízení protiepidemických opatření), jako Česko bohužel příliš ne. Krajské hygienické stanice jsou stále stejně špatně financovány, Státní zdravotní ústav pořád nemá podporu a vybavení, jaké by si zasloužil, digitalizace zdravotnictví postoupila jen minimálně a hluboká nedůvěra, rozdělující naši společnost – to vše bude odpověď na každou další epidemii (a ostatně na každou další společenskou krizi) dělat ještě těžší.

1. Nejenom v Česku se osvědčila opatření osobní hygieny, dezinfekce rukou a roušky nebo respirátory, zejména v týdnech vzedmutých vln pandemie. Rovněž systém izolací nemocných a karantén pro osoby ve společné domácnosti. Jako velmi problematický se ukázal kompletní lockdown vyhlášený premiérem Babišem na začátku první vlny včetně mimořádně dlouhého uzavření škol. Země západní Evropy většinou nešly cestou úplných zákazů, a pokud ano, potom s výrazně kratší platností. Výsledkem našeho dlouhého kompletního lockdownu bylo, že jsme krátkodobě byli „best in covid“, aby po letním pandemickém příměří následoval Babišem těžce podceněný nástup podzimní vlny. Od té doby to šlo ve zvládání pandemie od deseti k pěti, aby nakonec Babišem nezvládnutá situace vedla k více než 40 tisícům obětí, což je velká ostuda pro zemi s tak hvězdnou tradicí v boji s metlami infekčních onemocnění. Velkým problémem se ukázalo též chaotické řízení ze strany ministrů zdravotnictví, kterých se v pandemii vystřídalo celkem pět. Slabě obsazený post hlavního hygienika a absence postu hlavního epidemiologa se ukázaly jako nejzávažnější limitující okolnost. Důsledkem byla mimo jiné neschopnost našeho zdravotního systému zpracovávat výsledky nákladné PCR diagnostiky, ta se dokonce velmi rychle stala skvělým byznysem pro soukromé laboratoře, jakkoli její vypovídací schopnost nebyla úměrná nákladům a realita dala za pravdu názoru, že kvalitní, mnohem levnější antigenní testy byly zcela postačující.

2. Jednoznačně dopad na školou povinné děti dlouhodobě držené doma a vzdělávané on-line. Výsledkem jsou psychické problémy dětí, ztráty soustředěnosti a zvýšený výskyt psychosomatických problémů školní mládeže. Někteří učitelé na VŠ se shodují v názoru, že příchod pandemií postižených středoškoláků na vysoké školy se projevil v průměru jejich horších studijních výsledků a nutností snižovat nároky na jejich studijní zátěž. 

3. Nepoučili! Přestože jsme se dušovali, jak už nyní budeme brát závažnost nebezpečných infekčních onemocnění s plnou vážností, neděje se tak. Jakmile nám otrnulo, zapomněli jsme na pandemické časy, kdy byly zahlceny nemocnice dalšími a dalšími pacienty, mnoho z nich bylo v kritickém stavu, přetížený zdravotní personál pracoval doslova nad lidské možnosti a lékaři byli vystaveni dilematu největšímu – dilematu z odpovědnosti za třídění (triáž) pacientů podle jejich prognózy. Pozitivní přesto je, že díky obrovské zkušenosti a obětavosti je lépe připraven zdravotnický systém, lékaři a ostatní zdravotnický personál, ale také vědci a výzkumníci v naší zemi a v zemích civilizovaného světa. 

1. Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, protože jsme se sami zatím nezaměřili na objektivní zhodnocení toho, co fungovalo, co nikoli a proč. Stále se na věc díváme spíše skrze emoce nebo jako na politikum. Možná potřebujeme ještě víc času. Pakliže bychom například měli objektivní důkaz o tom, že uzavření škol nebylo nutné, byla by to důležitá zpětná vazba. Tento důkaz zatím ale podle mého soudu chybí. Určitě a nezpochybnitelně fungovala ochrana dýchacích cest a očkování. Já osobně se domnívám, že i omezení shromažďování.

2. Každý zmařený lidský život je nenahraditelnou ztrátou. Z celospolečenského hlediska se však domnívám, že covid napáchal obrovské škody zejména rozdělením společnosti a psychickými následky nucené izolace, především mezi dětmi a mladými lidmi. Je to objektivně vidět i na změnách v psychickém zdraví této části populace.

3. Bohužel si nemyslím, že jsme na národní i globální úrovni lépe připraveni. Pokud se týká ČR, naše ochota respektovat nařízení je malá a krátkodobá. Možná dnes menší než na počátku pandemie. Ani v současnosti nemáme jasně stanoveny postupy a odpovědnosti. Nemáme jasně daný systém krizového řízení pro podobné nepředvídatelné situace, nemáme definovanou a nastavenou páteřní síť zdravotnických zařízení využitelnou pro podobné situace napříč celou zemí. Jako Evropská unie navíc nejsme soběstační v produkci řady základních komodit včetně léčiv. Na tom nicméně EU intenzivně pracuje, což hodnotím pozitivně. 

1. Určitě se osvědčil první lockdown. Velkou chybu jsme udělali, když jsme se prohlásili za „best in covid“, a další preventivní opatřené jsme hrubě podcenili. Největší chyby spočívaly v chaotickém řízení a špatné komunikaci s veřejností. Zcela jasně nejlepším a nejúčinnějším opatřením bylo očkování. Ale tam jsme se svezli se světem. Snaha o českou vakcínu byla jen další ukázkou naprostého diletantství politiků a zároveň odborného i morálního selhání části vědeckých a lékařských špiček.

2. Změnila se celá společnost, zvyky, životní styl lidí. Ale asi nejhorší dopad to mělo na vzdělávání. Covidové ročníky si ponesou následky narušené výuky po zbytek života. Zdaleka nejde jen o vědomosti. Tihle lidé si nevytvořili potřebný vztah ke vzdělání a budou mít problémy s udržením a zvyšováním kvalifikace.

3. Ani v nejmenším jsme se nepoučili. Nevybudovali jsme účinný systém hygienické služby, který se za pandemie ukázal jako naprosto nedostačující. Chaotické řízení a mizerná komunikace s veřejností vytvořily prostor pro šíření dezinformací a velká část veřejnosti je vzala za své. Při nástupu další pandemie na tom proto budeme hůře, než jsme byli na počátku covidu. Současná politická reprezentace nepůsobí dojmem, že by řídila stát v pandemii o mnoho lépe než ta minulá. Protipandemická opatření nebude brát většina obyvatel vůbec vážně. Na chod společnosti budou mít největší vliv dezinformátoři.

1. Jako jednu z hlavních chyb pandemického období, přesněji období od září 2020, vnímám neefektivní řízení krize, nejasnou komunikaci s veřejností a šíření dezinformací. Protipandemická opatření byla zaváděna často se zpožděním či byla předčasně uvolněna, jejich účinnost tím byla velmi omezena a dopady napříč různými aspekty života byly o to závažnější.

2. Nejzávažnějším dopadem pandemie byla vysoká úroveň úmrtnosti. Přes 43 tisíc úmrtí na covid-19! V přepočtu na počet obyvatel to bylo u nás 8krát víc než například v Japonsku.  A nelze nepřipomenout dlouhodobé následky nemoci v populaci, zejména v podobě long covidu, přetrvávající dodnes.

Dopad pandemie na fyzické a duševní zdraví ale nebyl napříč společností stejný. Více byli zasaženi lidé, kteří měli horší zdravotní stav již před pandemií. Pandemie tak prohloubila nerovnosti v oblasti zdraví existující v důsledku nerovností v sociálních determinantách zdraví. Výskyt různých chronických onemocnění zvyšujících riziko vážných dopadů covidu – respiračních onemocnění, diabetu, obezity nebo srdečních onemocnění –, je vyšší právě ve znevýhodněných oblastech strukturálně ohrožených horší kvalitou životního prostředí, nejistotou zaměstnání, tedy vyšší mírou nezaměstnanosti a ekonomického zabezpečení a nižší mírou vzdělání. Tento souběh negativních biologických a sociálních faktorů zhoršuje zdravotní stav a prohlubuje sociální konflikty.

3. Období krizí a otřesů jsou jistě příležitostí k poučení a zlepšení. Že jsme oproti většině zemí Evropy před budoucími krizemi v nevýhodě – viz výše – nám pandemie jasně doložila. Téměř polovinu všech úmrtí v Česku lze přičíst behaviorálním rizikovým faktorům včetně rizikového stravování, kouření tabáku, konzumace alkoholu a nízké úrovně fyzické aktivity. Za nezbytné považuji maximalizovat přístup k prevenci (odpovědnost za vlastní zdraví s cílem prodlužovat délku života ve zdraví), snižovat nerovnosti a posilovat zdravotně-sociální přístup.

1. Samozřejmě jsme nikdo neměli zkušenost se světovou pandemií a zavedená opatření tomu odpovídala. Vakcíny byly vytvořeny ve spěchu a tomu také odpovídá množství zdravotních problémů, se kterými se populace dodatečně potýká.

2. Již 40 let organizuji seniorské vzdělávání a musím konstatovat, že dopad pandemie na životní styl seniorů byl velmi dramatický a stále se s jejími negativními důsledky potýkáme. Pandemie trvala příliš dlouho a senioři si na nečinnost jaksi uvykli. Mnozí došli k závěru, že vlastně žádné studium nepotřebují, další se dlouhodobě potýkají se zdravotními následky covidu a část našich studentů během pandemie zemřela. Naše Centrum celoživotního vzdělávání mělo 10. března 2020 zapsaných 2750 studentů, více než čtvrtina z nich se už zpět nevrátila. Děláme, co se dá, abychom je dostali zpět, nabízíme 24 studijních oborů, z toho devět on-line pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou opustit své domovy, k tomu jazykové kurzy, cvičení, malování, pěvecký sbor, studijní a poznávací zájezdy, naše úsilí se ale míjí účinkem…

1. Nedávno jsme prováděli výzkum, jak byla v době covidu vnímána legitimita různých opatření. Ukazuje se, že lidé byli v krizové situaci často ochotni akceptovat i poměrně tvrdá opatření, ale velmi záleželo na tom, zda důvěřovali institucím a politikům, kteří tato opatření vydávali. Důvěra či nedůvěra přitom pramenily z konkrétních zkušeností během pandemie. Za obzvlášť problematické lidé považovali, když instituce a politici rozhodovali nepředvídatelně a nekonzistentně, nebo když zaváděná opatření nebyla jasně definovaná a transparentně zdůvodněná. Právě podcenění této procedurální stránky přijímání protipandemických opatření lze považovat za chybu, byť přinejmenším ze začátku pandemie pochopitelnou s ohledem na novost celé situace.

2. Na jednoznačné zhodnocení dlouhodobých důsledků pandemie je možná ještě příliš brzy. Napříč světem jsou nicméně zdokumentované například negativní dopady covidové krize na duševní zdraví, a to zejména u mladé generace, které se výrazně dotklo uzavírání škol a omezení sociálních kontaktů obecně. Zároveň se zdá, že ke zhoršení duševního zdraví nedošlo u všech rovnoměrně. Problémy se objevily či prohloubily zejména u těch, kteří k tomu byli již před pandemií nějak disponováni, například složitými životními podmínkami či chybějící oporou ze strany okolí. Nelze tedy říct, že by tu vznikla něco jako plošně poznamenaná „covidová“ generace. Spíše platí, že se pandemie propojila s dříve existujícími rizikovými faktory a zvýraznila dlouhodobé nedostatky, které trápí naši společnost v oblasti prevence a péče o duševní zdraví.

3. Zde bych se vrátil k výše zmíněné roli důvěry. Během covidové krize a krátce po ní vzniklo velké množství studií, které ukazují, že dodržování protipandemických opatření nebo ochota se očkovat úzce souvisejí s tím, jak moc důvěřujeme příslušným institucím a autoritám. Z tohoto hlediska může být znepokojivé, že v současné společnosti pozorujeme oslabování konsenzu v tom, komu a čemu důvěřovat. K těm na naší straně chováme silnou důvěru, k těm na druhé straně silnou nedůvěru, ale jen obtížně něco mezi tím. Politici a autority, kteří záměrně přispívají k polarizaci společnosti, tak potenciálně zadělávají na závažný problém, který se může projevit tím, že v případě budoucí krize nebude chtít podstatná část společnosti spolupracovat na jejím řešení. Potřebnost systematického budování důvěry napříč společností je podle mě něčím, co jsme si z pandemie mohli odnést, ale neodnesli.

1. Nejprve k důvěře v politiky: Politik si nemůže koupit důvěru voličů. Pokud vyzývá národ k nošení roušek, občan předpokládá, že má asi své podíly ve firmách šijící roušky, nebo je těmito firmami placen. Podezřívavost vyústila v odmítání i jinak logických vládních nařízení, odmítání racionálních vědeckých doporučení, k zaplnění JIP a zbytečným úmrtím.

Poučením pro příští pandemii je přesvědčit občany, že politikem navrhované řešení je pro danou situaci optimální a že jediným úmyslem politiků je zajistit zdraví a zájmy občanů. Důvěra v českou vládu, že zvládá situaci, se během pandemie podle průzkumu STEM do jara 2021 propadla téměř o 60 procentních bodů, nejvíc ze všech sledovaných zemí. V únoru 2021 důvěřovalo české vládě pouhých 25 procent občanů. „Ti, kteří měli přijít, nepřišli,“ řekl premiér Babiš již na slavné tiskové konferenci 12. října 2020.

Zadruhé k důvěře ve vědu a lékaře: Novinářům nelze vyčítat, že si zvali do médií známé lékaře a vybírali si hosty s pokud možno opačnými názory, čímž přispěli k ještě většímu zmatení veřejnosti. Důsledkem byl pokles důvěry ve vědce a lékařskou profesi. Pokud i mediálně známí lékaři zastávají protichůdné názory, proč bychom měli lékařům věřit?

Tehdejší šéf National Institutes of Health Francis Collins řekl: „Mysleli jsme, že když se občané mýlí, stačí jim dodat správné informace a mýlit se přestanou. To se ukázalo jako velmi naivní.“

2. Pokles důvěry ve vědu. Jako by dnešní středoškolák přehlédl, že co se naučí ve třídě o fyzice a biologii, má spojitost se světem venku. Pokud bereme názory zpěvaček a herců vážněji než závěry vědců, jak budeme schopni věřit vědcům, až přijde další pandemie? Názory na politiku, filozofii a svět může mít každý občan vlastní. Není ale žádná alternativní medicína ani alternativní biologie. Biologie je jen jedna, ta, která je založena na faktech. Ta, která není, není biologií vůbec.

3. Ve vojenských konfliktech už bereme dezinformace jako vážnou hrozbu, v biologii se to musíme teprve učit. Přijde-li nová pandemie, měli bychom být připraveni na oba faktory s potenciálem zabíjet.

Zároveň je těžko měřitelné, kolik lidí zabila „epidemie samoty“, kdy jsme seniory izolovali v různých zařízeních, abychom ochránili jejich tělo. Pořád ještě žijeme ve společnosti, která se soustředí především na svět měřitelného, někdy však je potřeba pečlivě zvažovat zisky a ztráty. Otázky jsou třeba následující: Jak moc musí být (příští) nemoc nakažlivá, abychom izolovali pacienty proti jejich vůli v nemocnicích, nařídili některým skupinám či všem občanům povinnou vakcinaci i proti jejich vůli, nařídili povinné nošení roušek, zakázali cestovat, aplikovali vakcínu, která je testovaná ve značně zrychleném módu na samé hraně přijatelných kritérií, avšak s potenciálem zachraňovat životy? A kdy bychom již neměli nutit lékaře pečovat o pacienty, pokud by to kvůli nakažlivosti nemoci bylo na hraně sebevraždy?

 1. Z dnešního pohledu je zajímavé, že většina občanů dodržovala ochranná opatření před nákazou, jako je nošení roušek, používání dezinfekce nebo omezování osobního kontaktu. Většina lidí byla disciplinovaná zejména na začátku pandemie. Dodržování opatření se pohybovalo nahoru a dolů společně s jednotlivým vlnami nákazy, ale i tak ještě v únoru 2022 nošení roušek deklarovaly tři čtvrtiny lidí. Více než polovina lidí v roce 2021 dodržovala všechny nebo většinu takovýchto „měkkých“ opatření a v únoru 2022 jich byla zhruba třetina (více informací se lze dočíst na stránkách projektu Život během pandemie). Z hlediska epidemiologů to zjevně nebude dostatečné, z hlediska sociologů je to však poměrně velké akceptování ochranných opatření.

2. Důsledky pandemie covid-19 se ze společenského hlediska soudí trochu obtížně, protože v jejím průběhu zasáhla Česko další krize, a to válka na Ukrajině. Obě krize však odkryly jevy, které existovaly již dříve, nicméně nebyly natolik viditelné, a to roli důvěry v instituce, důležitost jejich důvěryhodného chování a roli kvalitního informačního prostředí, které však také závisejí na tom, nakolik lidé věří médiím jako institucím a jak dobrou práci novináři odvádějí. Vědci stáli před zásadními otázkami, jak komunikovat nejisté a měnící se poznatky, média jak je zprostředkovávat občanům, a občané jak se v nich vyznat. A na všech stranách zůstaly jisté rezervy. Zásadním důsledkem takové situace je nedůvěra k institucím, politickým i mediálním, a k informačnímu prostředí, která může vést k obrácení se k systému zády nebo apatii.

3. Poučení z pandemie covidu-19 zdaleka není uzavřená kapitola, alespoň ne z hlediska sociálních věd. Stále vycházejí analýzy a články z dat sebraných v průběhu pandemie, které zkoumají roli různých charakteristik obyvatel při reakci na pandemii i roli různých aktérů. V Česku se ono „poučení“ příliš nepropsalo do posílení příslušných institucí, ať už na personální úrovni nebo vybavením, a ani nastavením funkčních mechanismů. V průběhu pandemie jsme zjistili, že například armáda nebo zdravotnická zařízení jsou akceschopné a pandemie jejich důvěru u veřejnosti nesnížila. V krizových situacích tedy například armáda byla schopná koordinačně a organizačně nahradit funkce jiných institucí, nicméně poučení by nemělo vypadat tak, že v každé krizové situaci povoláme armádu. Podobné krizové situace se budou opakovat. A je potřebné na ně připravit instituce i obyvatele. Občané by měli být informováni a připravováni na různé scénáře chování, dostávat jednoduché rady „co dělat, když…“. A zaměřit by se na to měla i výuka ve školách. 

1. Je pravděpodobné, že Česko bylo v počátečních fázích pandemie poměrně disciplinované a že lidé omezovali sociální kontakt ve snaze snížit míru virulence. To ale nebylo vyvoláno opatřeními jako spíše spontánní obavou a solidaritou. Obojí postupně sláblo únavou z délky pandemie a souvisejících restrikcí. To je, myslím, docela dobrý materiál na etnografickou studii, možná i na to, jak efektivní je v krizových situacích samotný „stát“ a do jaké míry jde o společenský self-management. Co se prokazatelně nepodařilo – nebo co spíš bylo vysloveně zpackáno – byl způsob omezování školního vzdělávání. Zatímco v rozvinutých zemích se školy zavíraly poslední a otevíraly první, v Česku to bylo přesně naopak. A to jen z toho důvodu, že zavřít školy bylo možné jediným rozhodnutím, zatímco vyjednávat s podniky bylo politicky složitější a náročnější. Nejsem si vůbec jist, zda v tomto směru došlo k nějakému prozření, tedy že by se totéž neopakovalo znovu.

2. Kromě obětování zájmu dětí a mladých lidí, zmíněné v první odpovědi, považuji za další nepříznivý důsledek covidové pandemie prohloubení nedůvěry v instituce a stát. Sleduju to prostřednictvím vývoje dezinformační scény. Řada lidí, dokonce někteří odborníci v oblasti zdraví, se radikalizovali během covidu natolik, že v současnosti ochotně reprezentují antisystémové postoje a v zásadě jsou v souladu s krajními populisty, velebí Trumpa a podporují proruskou propagandu nejčastěji „chcimírovými“ narativy. Covid není samotnou příčinou tohoto stavu, ale významným akcelerátorem. Tedy nikoli covid samotný, ale do značné míry reakce na diletantství státu a na dezinformační lavinu, která se v souvislosti s covidem prohnala českým internetem. Jsem přesvědčen, že obnažená neschopnost státu, ponejvíc reprezentovaná tehdejší vládou Andreje Babiše, k tomu přispěla nejvíc.

3. To nepochybně prověří další pandemie. Jen nevíme kdy.

1. Zpětný pohled je vždycky trochu ošidný, po bitvě je každý generálem. Zvlášť nelze nikomu vyčítat první reakci na jaře 2020 a asi zbytečně dlouhé zavření škol a podobně. V pozdější fázi však zcela selhalo řízení protiepidemických opatření, která byla chaoticky zaváděna a odvolávána, kdy roli sehrál například i termín komunálních voleb apod. Vše bez jasného vysvětlování, co se dělá a proč a podle čeho se rozhodne o dalších krocích. Nepomohli jsme k tomu ani my,  tzv. experti (obvykle na jinou oblast medicíny, než ke které jsme se vyjadřovali), když jsme ventilovali protichůdné, často extrémní názory. Došlo k „přeprofesorování“ médií, důvěra veřejnosti a vůle dodržovat elementární opatření a naočkovat se tím pádem pak – s tragickými následky – klesala. 

2. Nelze nezmínit mrtvé, to je samozřejmě to nejtragičtější. Dlouhodobé dopady na společnost se teprve ukážou, myslím ale, že se s tím vyrovnáme. 

3. Nevím, jestli se poučila společnost. Ve zdravotnictví jsme se naučili mnoho. Například zvládat velké počty kriticky nemocných, koordinovat péči mezi nemocnicemi – to už při příští pandemii budeme umět lépe. Stoupla společenská prestiž sester, zvláště v intenzívní péči, což se odrazilo i v zájmu o studium tohoto oboru, a zdá se mi, že covid pomohl i rozvoji paliativní péče. Osobně je pro mě reakce na pandemii trochu zklamáním v oblasti veřejného zdraví. Očekával jsem od Národního plánu obnovy ČR obrovské investice do všech oblastí preventivního lékařství, reformu hygienické služby a zejména vybudování české analogie Kochova institutu, kde by se sdružili odborníci, kteří mohou být oficiálním expertním poradním orgánem vlády při příští pandemii a v mezidobí dělali špičkovou vědu. Zdá se mi, že to trochu vyšumělo a je to škoda.