Která mírová smlouva byla tak dobře napsaná a promyšlená, že bychom se jí mohli inspirovat při možných jednáních mezi Ukrajinou a Ruskem?

Takovou mírovou smlouvu asi nenajdeme. Důležitější jsou aktéři, zda budou chtít stav věcí nastolený smlouvou v budoucnu změnit. Takový zájem vzniká, když jeden z aktérů, zde Rusko, získá dojem, že riziko ztrát je nižší než případné zisky z nové agrese. Pokud bude moci hrát jednak s kartou ruských menšin v postsovětských zemích a zároveň rozehrávat konflikty mezi státy EU, ani sebelepší mírová smlouva situaci ve východní Evropě nestabilizuje. Proto bych klíč hledal spíše v promýšlení rozhodovacích mechanismů EU, aby v budoucnu byla schopna efektivně přijímat jednoznačná stanoviska v zahraniční politice a byla také ochotna je vynucovat. To se zdá být lepší záruka. Menšinovou kartu totiž Rusko bude moci kdykoli otevřít i v řadě jiných zemí.

Mírové smlouvy bývají buď vnucené vítězem, nebo výsledkem jednání po válce. Nehodí se tedy pro řešení dnešního rusko-ukrajinského konfliktu: Rusko si nemůže podmanit (celou) Ukrajinu a Ukrajina nemá dost sil dobýt zpět Donbas a Krym. (A pro strůjce agrese Putina slovo mír znamená „ruskij mir“). Nabízí se tu příměr korejský. Válku rozpoutal Sever proti Jihu v roce 1950, jednání začala v roce 1951 a příměří bylo podepsáno v Pchanmundžomu v roce 1953. Určilo hranici na 38. rovnoběžce s demilitarizovanou zónou mezi oběma státy. Je to samozřejmě nedokonalé srovnání. Ukrajinci se nevzdají ani částečně územní integrity, ale mohli by být ochotni jednat o příměří na dnešní frontové linii. Přijatelné pro ně jen za podmínky, že dostanou bezpečnostní záruky od západních spojenců a jasnou perspektivu evropské integrace. (Sedmdesát let poté se z Jižní Koreje stala prosperující demokracie.)

Sebelépe napsaná mírová smlouva je bezcenná bez síly, která ji dokáže vnutit jedné nebo oběma stranám a také jim zaručit její alespoň minimální výhodnost a tím i dlouhodobou platnost tak, aby se mír nestal jen oddechovým časem k další válce. Málokdy totiž mírové smlouvy uzavírají rovnocenní partneři k oboustranné spokojenosti. Z hlediska stálosti by nás mohly inspirovat mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem (1979) nebo daytonská dohoda z roku 1995, ukončující jednu z fází postjugoslávského konfliktu. Ukrajině lze v ideálním případě přát i variantu pařížských dohod (1973), po nichž se USA stáhly z Jižního Vietnamu, reálně ji ale spíše čeká jeden z finských mírů (1940, 1947), anebo „nekonečný“ konflikt, který se bude střídavě rozhořívat a mrznout.

Soudím, že hledat historickou inspiraci pro mírovou smlouvu mezi Ruskem a Ukrajinou je obtížné. Platí to dvojnásob, pokud má být akceptovatelná pro všechny účastníky války, tedy i nepřímé; nejen pro vládnoucí garnituru v Moskvě a Kyjevě, ale též pro Západ. Vzhledem k aktuální situaci na bojišti by pro Rusko přijatelná mírová smlouva patrně zasadila tvrdou ránu konceptu mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Pravděpodobnější je zmrazení konfliktu dlouhodobým příměřím, jako v případě korejské války v roce 1953. Všem aktérům totiž potenciálně umožní hájit ústupky tvrzením, že nejde o definitivní uspořádání. Cenou by i tak zřejmě byla dlouhodobá nestabilita ve východní Evropě a silné napětí ve vztazích mezi Ukrajinou, Ruskem a Západem.