Kundera ztrácející řeč

Měli jsme s manželem štěstí, že jsme Kunderovy poznali dřív, než Milanovo já tímto ‚já‘ být přestalo,“ konstatuje Florence Noiville (* 1961) v úvodu knihy Milan Kundera. Psát, jak směšný nápad!. Francouzská spisovatelka a novinářka (v roce 2020 česky vyšel její román Zpověď kleptomanky) v ní podává osobní portrét tvůrce, vůči němuž má absolutní respekt. Uhranul ji už jako studentku, kdy četla jeho eseje Umění románu. 

Slova o směšnosti psaní jsou citací jedné z mála vět, které Kundera pronese směrem k Florence, která jej jednoho dne roku 2020 navštíví, on přítelkyni nepoznává a ptá se, čím se živí. Ze skládankovitě komponovaného vyprávění, kdy autorka v minimalistických, v podstatě jednostránkových kapitolkách přeskakuje v místě i čase, se postupně dá vyrozumět, že někdy v roce 2018 si spisovatel zlomil stehenní kost, léčba postupovala velmi pomalu a nadto právě roku 2020 se jeho mentální stav výrazně zhoršil. Ukázalo se, že už nebude návratu, že mysl odplouvá. Stále unavenější manželka Věra za asistence pečovatelek poskytovala chřadnoucímu tvůrci servis.

Noiville tedy dává nahlédnout do závěrečné fáze Kunderova života, o níž nikdo z těch, kteří jej z Česka navštívili, veřejně nehovořil. Dělí se však i o zážitky z časů, kdy spisovatel byl při síle a vedli spolu hovory o literatuře a umění a užívali si dobrého jídla a pití, ale také se jí svěřil s tím, že se bojí afázie, ztráty řeči, která postihla jeho otce… A vedle svědecké linie se vyprávění odvíjí v dalších rovinách: Noiville se ukazuje být pozornou čtenářkou autorových textů, které interpretuje veskrze s porozuměním. Je tu i linie téměř reportážní: v Česku i ve Francii se doptává na Kunderu, ale vyhledává hlasy výhradně vstřícné. Zmiňuje-li přece jen tuzemské postoje, které si nad Kunderou kladly pochybující otázky, rychle je odvrhne, evidentně inspirována tvrdě obranářskými argumenty Věry K. Osobní tón publikace, která určitou svou částí doplňuje dosavadní Kunderův obraz, podtrhují ilustrace a fotografie, některé amatérsky pořízené autorkou a zachycující třeba prostředí bytu Kunderových nebo spisovatelovu ruku na elektrickém klavíru.

Česká redakce v ediční poznámce dodává, že autorka přednostně psala pro francouzské publikum, jemuž se snažila „přiblížit i český kontext Kunderova života a díla“, přičemž tuto perspektivu tuzemské vydání ponechává – „až na opravu několika faktických chyb“. Jiné tam však ponechala. Autorka mezi surrealisty mylně řadí Jaroslava Seiferta a malíře Adolfa Hoffmeistera, Karel Teige byl podle ní básník, spisovatelka Věra Linhartová nežije v Paříži od roku 1960, nýbrž 1968. Když Noiville zmiňuje vznik Charty 77, tvrdí, že signatáři se požadované svobody slova dočkali „za déle než dvacet let“. Obdobnou potíž s počty vykazuje ohledně doby, po kterou oddělovala Východ a Západ Berlínská zeď. Vše tohle mohla a měla česká redakce také opravit.