Na kterou kulturní událost se v tomto roce osobně těšíte?

Nejprve už koncem ledna na výstavu Siegfrieda Herze v Alšově Jihočeské galerii Krajiny duše. Mám hrozně rád jeho figurativní malby, tentokrát půjde o krajinomalbu, ve které předvede ještě osobnější díla: ty osamělé stromy jsou jeho vlastní autoportréty. V průběhu roku se pak těším na Davida Lynche v Centru současného umění DOX, Aleše Veselého v Národní galerii Praha a od stejné instituce jsem zvědavý na průřez tvorbou umělkyň od středověku do konce 19. století. V kutnohorské GASK si nenechám ujít skupinu 12/15 Pozdě, ale přece, v Západočeské galerii v Plzni Josefa Šímu. Tradičně budu zvědavý na nová jména na školních výstavách. S napětím budu sledovat, jestli se Jáchymu Topolovi podaří dokončit další knížku. A až vyjde poslední řada Stranger Things, asi si vezmu chvíli volno.

Na samém konci dubna vystoupí v koncertním sále Pražské konzervatoře britská písničkářka Keeley Forsyth a já už mám teď koupený lístek do první řady. Původně herečka, která naposledy byla k vidění třeba v oscarových Chudáčcích, prožila v roce 2017 zhroucení, během něhož nebyla schopná měsíc mluvit. Tento zážitek se následně otiskl do jejího debutu Debris: temného s vnitřními démony bojujícího alba. Pak si určitě nenechám ujít koncert hudebníka Viktora Oriho na konci ledna v klubu Bike Jesus, protože jeho album Lepsie nebolo nikdy dobre nebude je další mimořádná nahrávka v rámci slovenské punk-rapové scény. A zvědavý jsem taky na knižní novinku Enemy Feminism od Sophie Lewis, která vyjde v únoru.

Obrazně počítám dny do  16. února a premiéry třetí řady seriálu Bílý lotos. Vypravěčsky vytříbená, absurdní tragisatira o ekonomické nerovnosti a nekončících úrovních vykořisťování v moderním kapitalismu zasazená do luxusních letovisek se přesunula do Thajska. Autor Mike White dokáže zachytit bez předvídatelné liberální kritiky nejtemnější odstíny systému podporujícího sebestřednost a cynismus. V aktuální kultuře televize průměru Bílý lotos slibuje výjimečnost. V srpnu pak přijdou do kin dva filmy, které mohou přinést extrémní prožitek – byť každý zcela jiného druhu. Z kategorie provinilé potěšení je to restart komedie z osmdesátých let Bláznivá střela. Pečlivé tajení informací pak jen zvyšuje těšení se na film autora geniálních Hříšných nocí P. T. Andersona, zřejmě nazvaný The Battle of Baktan Cross a možná vyprávějící o Americe Nixona a Reagana. Jistě v tom hraje Leonardo DiCaprio. 

Jsem zvědav, co z nezvladatelného vějíře bude možné stihnout (nejlepší „zážitky“ budou nejspíš objeveny až zpětně). S kolegy už pár let plánujeme konečně projít branou berlínského festivalu CTM. Letos máme šanci na přelomu ledna a února. Oliver Torr ho shrnuje zhruba takhle: „často extrémní, ale vždycky kouzelná směs koncertů, workshopů a přednášek, mix, za nímž by jinak bylo nutné létat po celé planetě a zvuk překračující všechny hygienické normy“. Snad to zvládneme. Těším se na letní „osobní“ minisérii v podobě festivalů Transforma (Tábor) a Creepy Teepee (Kutná Hora). Genius loci, dramaturgie i kouzlo organizátorů elegantně surfujících na hraně mezi komunitou, globální relevancí a udržitelností. A pokud zbyde prostor, chtěl bych jet zase do Josefova na Brutal Assault. Vnímám milion námitek, ale zvuková přísnost, magie pojmu „stará skupina“ a místy gymnastické hráčské řemeslo pro mne asi nikdy neztratí přitažlivost.