Komplexní a čtivý příběh Semaforu

Tři roky po bestselleru Gott. Československý příběh přichází Pavel Klusák s knihou ještě o něco rozsáhlejší. Pod strohým titulem Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969 v ní ožívá příběh nejsilnějšího desetiletí divadla Semafor, tedy jednoho ze symbolů české kultury „zlatých“ šedesátých let. 

Na rozdíl od filmové nové vlny, výtvarného geometrického konstruktivismu či próz Kunderových a Hrabalových se Semafor z přirozených důvodů nestal výtvorem mezinárodního dopadu. Navíc činnost divadla pokračovala i v dalších desetiletích a trvá dodnes, a tak se může jevit jako všední, obyčejná, tedy i méně důležitá než jiné kulturní produkty let šedesátých. Možná i proto, že jejím jádrem byl vždy prostor malého divadla a snahy přenést Semafor do filmu či televize se s touto poetikou obvykle míjely. O to cennější však je, jak Klusák tvorbu Semaforu vykládá. Dosti přesvědčivě ukazuje, že celý rozlet české kultury šedesátých let začal do značné míry právě Semaforem.

Důsledně o tvorbě

Kniha začíná iniciačním zážitkem, kdy Jiří Suchý navštíví na jaře roku 1948 představení Voskovce a Wericha. A odsud už vede cesta k hraní s Akord clubem v Redutě a pak ke spolupráci s Ivanem Vyskočilem při realizaci hry Kdyby tisíc klarinetů v Divadle Na zábradlí. Následuje setkání s Jiřím Šlitrem a založení Semaforu, čímž jsme tam, kde sliboval název knihy. Ten je letmo přesažen i na jejím konci: Klusák stručně, ale výstižně shrnuje další osudy Semaforu po bodu zlomu, kterým je jednak smrt Jiřího Šlitra, jednak nástup normalizace.