Musí dostat lekci!

Mladá žena jela loni v létě na skútru v rychlém pruhu při cestě z Prahy, když ji zprava začal předjíždět řidič auta, zpomalil a několikrát na ni najížděl. Vadilo mu, že jela rychlostí téměř 100 kilometrů v hodině, když maximální povolená byla 110. Při posledním vytočení volantu se přiblížil příliš a ženu srazil. Ta skončila se zlomeným žebrem, řadou vnitřních i vnějších zranění. Přežila, ale útok jí zničil život, jak sama říká, protože má deformované tělo, trpí úzkostmi, přišla o dobrou práci. Řidič se nikdy neomluvil, a i proto si odnesl od soudu trest ve výši šesti let vězení.

Předseda senátu Michal Roubíček zmínil, že řidič jednal „z pohnutky ‚vychovat‘ řidiče zdržujícího provoz“, a dodal také, že „její styl jízdy nevyhovoval obžalovanému a on se ji rozhodl vyškolit“. Podle soudce Roubíčka je neomluvitelné se „tímto způsobem – agresivně – chovat k tomu nejzranitelnějšímu účastníkovi provozu, i kdyby paní poškozená jela padesátikilometrovou rychlostí“. 

Rozhodnutí nejen potvrdilo, že soudci začali agresivní chování na silnici posuzovat velmi přísně, zajímavá je tentokrát v rozsudku i opakovaná zmínka o „vyškolení“. S tímto termínem se setkávám stále častěji. V létě řidič v Praze najížděl na cizinky, které šly pomalu po přechodu. Když na něj kolemjdoucí volali, co to dělá, po intenzivní výměně názorů zařval, že jim někdo musí dát lekci.

Jde o krajně násilnické případy kriminálního chování, ale jev je obecnější. Také zdejší veřejná debata se stále častěji mění v „rozdávání lekcí“. Téměř už není možné slyšet projev respektu k názorovému oponentovi, nenaslouchá se, co oponent říká, ale hodnotí, v jakých ideologických botách stojí. Pokud v těch „nesprávných“, vyškolit ho bývá hlavním smyslem diskuse.