Římské elegie

Údolím zaduněla exploze a po zádech nás pleskla tlaková vlna. Chlapi z lomů odpálili triumfální petardu. Máme hotovo, mačkáme se do záběru a pózujeme před výsledkem dvouměsíční práce – čtrnáct metrů vysokou hranicí z větví jalovce a vřesovce. Osekali jsme ji mačetami do tvaru elegantního válce. Je to nebezpečná práce ve výšce, stavitelé se poutají ke středovému kmeni, který je osou hranice i našeho světa horalů v Gorfiglianu, vesnici v Apuánských Alpách, 70 kilometrů severně od Pisy. Je 24. prosince a já se stal jedním ze stavitelů. Připravuji otepi k vytažení na hranici, klučím ostružiny a sekám dříví. 

Jak je tento zvyk starý? „Je to předkřesťanská a předřímská tradice, původně oslava zimního slunovratu,“ odpověděl mi Andrea, koordinátor naší party. 

V šest zahlaholily kostelní zvony a my vrazili pochodně do hranice, kterou spolkly plameny jako nenasytný liliový květ. Stojím mezi ohnivci a konstatuji: „Stojí za to vyměnit dva měsíce dřiny za tuhle hodinu.“ Halekají: „Hodinu? Deset minut! Začátek je nejlepší!“

Namítáte, že jsme nesmyslně riskovali úraz a plýtvali prací i surovinami? Místní kněz v tom zbytečnost nevidí, zašel jsem na půlnoční mši, kde stavitelům hranic poděkoval za službu pro občinu. Podle jeho slov jsme „přinesli světlo do vsi, stejně jako narození Krista dalo světlo všem lidem, a použili jsme k tomu otepi. Naše světlo i Ježíš se narodili na otýpce.“