Cesta ven

Je slunný den provoněný jarem. Mám volno a jedu do zahradnictví, na jižní straně našeho domu vytvořím květinový záhon. Dám tam žluté třapatky s vystouplými hnědými středy, které vypadají jako houbičky na namáčení prstů, a kopretiny, které voní tak divně, že to někomu smrdí. Pak echinacey, z jejichž kořenů se vyrábějí kapky na imunitu, a bílé floxy se sladkou vůní, která mi připomíná něco hezkýho z dětství. Hned po příjezdu beru rýč a měním travnatou plochu v nakypřenou hnědou zem. O něco později jsou třapatky, kopretiny, echinacey i floxy usazené v zemi tak, že lahodí mému oku.

Odpoledne beru kluky ze školky a po svačině jedeme do bazénu, vracíme se za soumraku. V kuchyni se svítí, na stole ve váze kytice růží. Manžel mě přichází obejmout a zjistit, jestli z nich mám radost. Dávám ji najevo, k tomu pusu a krátké objetí. Pouštím klukům večerní pohádky a jdu chystat večeři – rohlíky s máslem a sýrem, do dvou misek krájím jablko. Pokládám jim jídlo na stolek před gaučem, do něhož se zavrtali jak dva brouci.

„Lásko, chceš taky něco?“ ptám se manžela, který s klukama sleduje pohádky. „Díky, dám si rád,“ přijímá. Mažu krajíc chleba i pro sebe, vyndávám z lednice šunku, krájím zeleninu. „Tys včera nakoupila za patnáct set?“ objevuje se manžel ve dveřích. „No… jo, už tu nebylo nic k jídlu,“ vysvětluju. „A proč to stálo tolik? To se nevejdeš do tisícovky?“ Mlčím. Nechci se hádat, vedle jsou kluci. Uhýbám pohledem i tělem a nechávám ho vztekle projít. Bouchnou dveře, vrzne branka, jeho kroky míří do výčepu na návsi. Nachází tu pochopení, odhazuje tu nejistýho kluka s hlavou plnou mindráků a stává se chlapem, který ví, jak co řešit.

Doprovázím kluky do postýlek, dávám jim pusu na dobrou noc. Rozsvítím noční lampičku na zahnání bubáků, přivřu dveře a uvařím si čaj. Přečtu kus knížky, pak do koupelny a do postele. Manžel je v hospodě něco přes tři hodiny, tuším, že to nebude dobrý. Tělo se mi třese, jako by pod peřinou mrzlo. Pevně zavírám oči a představuju si, že mě někdo objímá, to mi obvykle pomáhá usnout. Nořím se do spánku, ale při prvním bouchnutí dveří zas otevírám oči. Myšlenky mi lítají hlavou jak hejno much, až se z nich jedna vymaní a rozbliká – koš s prádlem v obýváku! Jednou si ho manžel spletl se záchodem a vyčůral se do něj.