Jak by měla Evropa reagovat na urážky, které přicházejí z Bílého domu (příkladem je projev J. D. Vance v Mnichově)? Ostře a nahlas se vymezit, nebo zůstat diplomaticky opatrní?

Od J. D. Vance je dost pokrytecké poučovat Evropany o kvalitě demokracie, zatímco Donald Trump stále neuznal svou předchozí volební porážku a omilostnil pučisty z Kapitolu a zatímco se Elon Musk otevřeně vměšuje do voleb v Evropě a otevírá stavidla nenávisti na internetu. Ublížené reakce ale nepomohou. Sami máme máslo na hlavě. Evropu čekají tvrdá vyjednávání a musíme si pro ně připravit silné karty v ruce. Chceme-li být součástí debaty o novém bezpečnostním uspořádání Evropy, musíme mít Američanům co nabídnout – třeba možnost vyslání mírových vojsk na Ukrajinu. A musíme také odstranit slabiny, které Trump může proti Evropě zneužít, například co nejdříve zásadně navýšit výdaje na obranu a připravit na to veřejnost. Práce začíná doma.

Je načase podívat se, co nám nová situace říká. O nás i o Americe. A klást si těžké otázky – jak doopravdy vypadají dnešní USA, které si dvakrát zvolí agendu reprezentovanou Trumpem? Je to jediná civilizace, která nám je svojí kulturní DNA blízká a nemáme za ni ve světě náhradu. A Trump není úchylka od normálu, ale nový americký normál. Hrajeme si na to, že USA jsou stejné jako před 40 lety a zase budou. Není to pravda. Nejsme schopni o našich rozdílech vést smysluplnou diskusi bez ideologického postižení. Nemyslím si, že Vanceův projev byl urážkou. Odlišný názor není ani urážlivý, ani nedostatkem inteligence oponenta, ale předpokladem diskuse. Naučme se ji vést. Což neznamená podívat se s opovržením na jeho nositele, a když ho nemohu ignorovat, tak se rozplakat nad vlastní neschopností. Správná reakce je logická analýza ještě před reakcí.

Jakkoli s mnoha nedávnými výroky J. D. Vance a jeho nadřízeného bytostně nesouhlasím, v něčem jsem za ně rád. Donutí totiž (nebo by aspoň donutit měly) řadu tuzemských „odborníků“ k nalití si čistého vína. Slavný italský antifašista Gramsci v bouřlivém období počátku třicátých let minulého století poznamenal, že „starý svět umírá a nový si dává načas. V tomto šerosvitu dlí monstra.“ Evropané již nějakou dobu vědí o monstrech za kremelskými zdmi, ale ta z druhé strany Atlantiku jsou mnohým novinkou. Na současné vedení USA absolutně není spoleh ani v základních bezpečnostních zárukách. Evropští lídři by se proto v šerosvitu naší doby měli zaměřit na přebudování transatlantické koalice bez jejího amerického pilíře a pokračování v podpoře napadené Ukrajiny. 

Na J. D. Vance reagoval ještě v Mnichově Boris Pistorius, německý ministr obrany. A udělal to velmi dobře. Pádně – odmítl Vanceova slova jako nepřijatelná a vysvětlil proč – a zároveň německy uměřeně. Teď jsme o kus dál a víme, že tenhle výrok přebily jiné, daleko podstatnější svým obsahem. Myslím, že bychom se neměli vyčerpávat odezíráním Trumpovým lidem z úst, a měli bychom se maximálně soustředit na novou realitu, která před námi stojí a je docela jasná. Dobrý návod nabídla dánská premiérka Mette Frederiksen. Svolala mimořádnou tiskovou konferenci, oznámila, že v příštích dvou letech země zvýší obranné výdaje o sedm miliard dolarů – současný rozpočet je pět miliard, pro srovnání –, a dodala, že v celé Evropě vidí nové odhodlání. Tohle je cesta.