Archivy, kusé, zčásti pozapomenuté vzpomínky, vyprávění z druhé ruky, překroucená svědectví i hluchá místa, která už zřejmě nikdo nezaplní. Spisovatelka a filmařka Ruth Zylberman trpělivě až zatvrzele skládá z fragmentů příběh jednoho obyčejného domu v Paříži, v němž se odráží víc než životy jeho obyvatel. Sám koncept životopisu budovy není zase tak objevný, autorka přiznává inspiraci texty Georgese Pereca. Text se ale příčí jednoduchému zařazení.
Pokus o rekonstrukci historie domu č. 209 v ulici Saint-Maur a života jeho obyvatel autorku na dlouho dobu pohltil: stal se pro ni objektem precizního výzkumu i osobní záležitostí. Výsledek spadá do non-fiction, zároveň Zylberman k historiografii přistupuje jako k příběhu, jemuž dává literární tvar a subjektivitu v roli vypravěčky. Kniha neobsahuje fiktivní prvky, přesto ji naše zkušenost přidruží k románové četbě: je napínavá, v mnohém neuvěřitelná, přitom neskutečně pravdivá.
Netřídit, nesoudit
Autorka vychází ze svého dokumentu z roku 2018. Obrazová část jde tudíž trochu stranou, víc prostoru dostávají další detaily. Usilovně se snaží nechat ožít dávné obyvatele domu, odkrýt pravdu i dávná tajemství, zároveň s obdivuhodně bohatou dokumentací tu permanentně vystupují její pochyby, jak a jestli vůbec lze historii převyprávět na základě nespolehlivé paměti.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Trumpův plán na přesun Palestinců je také nebezpečný precedent pro Ukrajinu
