RESPEKT 44/2010
Díky autorovi a Respektu za věcný článek o této zvláštní kapitole arménské genocidy. V textu jsou zmíněna i jindy opomíjená fakta, kupř. ostudná úloha kurdské menšiny při rabování a krutostech spáchaných na arménských sousedech. Aktuálnější vsuvkou je pragmatický postoj některých zemí při bojkotu uznání oficiálního statusu této genocidy, vyplývající z jejich zájmů v Turecku. To si tak už téměř sto let diktuje podmínky, podle kterých bývá toto masové vyhlazení vlastního obyvatelstva odlišného etnika a náboženství upozaděno coby přehnané, spekulativní a dávno promlčené.
Nejsmutnější roli mezi těmito pragmatiky sehrává Izrael, který kvůli strategickým zájmům v Turecku využívá svůj lobbing nejen v americkém Kongresu k marginalizaci arménské genocidy a jejího uznání. Vzhledem k obdobně hrůzné historické zkušenosti bych čekala opačný postoj. Vždyť inspirace „konečného řešení“ v plynových komorách Osvětimi, Treblinky a dalších vycházela z přímé zkušenosti německé armády během tažení v Anatolii r. 1915. Na závěr nechápu komentář ministra zahraničí, který nabádá Turecko zbytečně nepopouzet s tím, že arménská komunita v Čechách je stejně malá. Hm, to je i ta židovská, to však nijak neoslabuje podporu české diplomacie v politice Izraele, se kterou mimo jiné souhlasím. Arméni po celém světě už téměř sto let žádají jediné – aby promyšlené a nesmírně kruté vyvraždění téměř 1,5 milionu mužů, žen a dětí bylo prohlášeno za platné a nezpochybnitelné. Stejně jako je tomu u šoa.
Mané D. Shakarian,
potomek přeživších z Gazi Aynteb
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
