Jako živá voda

Rostoucí počet párů v rozvinutém světě nemůže počít dítě přirozenou cestou. Příčina přitom stále častěji bývá na straně muže – klesá množství spermií ve spermatu i jejich kvalita.

Neplodnost hraje smutnou úlohu především v konkrétních lidských osudech. Jakkoli to zní paradoxně, lépe se s ní vyrovnávají ženy. Ty po dítěti sice obvykle touží silněji, jsou však zároveň ochotnější hledat náhradní řešení. „Muži svou neplodnost nesou výrazně hůře,“ shrnuje svou zkušenost lékaře zabývajícího se léčbou neplodnosti Michal Poláček z ostravského Gyncentra.

Muže trápí pocit, že na základní biologické úrovni selhali, trpí tím jejich sebevědomí. Hůře se smiřují i s eventuálním darováním spermií, chtějí vlastního potomka. Naproti tomu u žen je důležitější prožitek těhotenství a porodu, a snáze proto akceptují darování vajíček, tedy skutečnost, že s nimi dítě nebude geneticky příbuzné.

Obvyklý příběh neplodného páru vypadá tak, že po nějaké době, kdy se početí nedaří, začne muž obviňovat svou partnerku: to, že ještě neotěhotněla, je jistě její vina. Ačkoli by na vyšetření měli zajít oba partneři, muž jej většinou oddaluje. To je ale chyba, protože napjatá atmosféra vztahu početí neprospívá, a navíc: lékaři dnes dokážou pomoci většině mužů, kteří mají s plodností problém. Na různých úrovních tak činí již řadu let.

Nejjednodušší metodou umělého oplodnění je inseminace, umístění spermatu do vejcovodu (laboratorní úpravou je přitom možné nejprve zlepšit jeho chemickou kvalitu). U těžších forem mužské neplodnosti volí lékaři takzvané oplození in vitro. Pomáhají tím například spermiím, které se pomalu pohybují – umožní jim „ve zkumavce“ přímý kontakt s vajíčkem. Embryo, jež touto cestou vznikne, pak přenesou do dělohy. Někdy injekčně vpraví spermii přímo do vajíčka. Naději má dokonce i muž, v jehož spermatu nejsou přítomny vůbec žádné spermie; lze je totiž chirurgicky odebrat z varlat či nadvarlat.

Co když je ale porucha ještě vážnější a spermie vůbec nedozrávají, nevytvářejí se? Odborníci se řadu let pokoušeli o využití nezralé spermie (spermatidy) – i s ní lze teoreticky „ve zkumavce“ oplodnit vajíčko. Známé je v této souvislosti jméno francouzského lékaře českého původu Jana Tesaříka, který takový postup vyvíjel. Přes jisté úspěchy však má jeho metoda stále řadu úskalí. Podle doktora Poláčka i jiných lékařů není bezpečná.

Zde tedy možnosti současné medicíny končí: muž, který si přeje být otcem, nemusí mít spermií miliony, nemusí mít průchodné chámovody, ale musí se mu alespoň nějaké spermie tvořit. Jinak si vyslechne konečný verdikt: neplodný. Mnozí se s tím vyrovnávají jen velmi obtížně, jako by najednou nic nemělo cenu a oni sami ztratili na hodnotě. Hroutí se jim smysl života.

Časem to ale může být docela jinak. Neplodným mužům nyní svitla nová naděje.

Potomek dvou otců
Odborný časopis Stem Cells and Developement nedávno informoval o úspěchu odborníků z univerzity v Newcastlu. Tým pod vedením biologa Karima Nayernii dokázal vytvořit spermie z kmenových buněk. Ačkoli to patrně nebyly spermie plně funkční, jde o zajímavý úspěch. Pokud by touto cestou v budoucnu skutečně vznikaly plnohodnotné pohlavní buňky, lékaři by mohli pomoci v podstatě každému neplodnému muži. Lze si představit, že by jim stačila k vytvoření spermie kmenová buňka odebraná třeba z pacientovy kůže.

Kmenové buňky jsou v medicíně cosi jako živá voda v pohádkách. Zejména embryonální kmenové buňky totiž mají kouzelnou vlastnost: dokážou se proměnit na kterýkoli z 230 typů buněk lidského těla. Není však lehké je přesvědčit, aby se změnily právě v ten konkrétní typ, o jaký odborníkům jde, aby například místo buňky srdečního svalu nevznikla červená krvinka. Kouzlo spočívá v přidání specifických chemických látek.

Namíchat kmenovým buňkám ten správný koktejl chemických látek je velmi obtížné, v posledních letech se to však často daří. Odborníci již využívají uměle vypěstovanou chrupavku k léčbě poškozených kloubů a při léčbě popálenin transplantují lidem umělou kůži. Reálnějších kontur nabývají též sliby, že by kmenové buňky mohly pomoci například pacientům s Parkinsonovou chorobou, pro které by lékaři vypěstovali nové nervové buňky, nebo diabetikům, jimž by vytvořili buňky produkující inzulin.

Časem může přijít na řadu také pěstování spermií, které je však ještě podstatně těžší. Tým dr. Nayernii má za sebou ovšem jisté překvapivé úspěchy: již před třemi lety se mu podařilo vytvořit spermie u myší, a dokonce jimi oplodnit vajíčka. Narodilo se pak několik živých mláďat.

Fungovalo by to i u lidských spermií „ze zkumavky“, které jsou výsledkem nejnovějšího výzkumu? Takový pokus nelze nyní z etických a právních důvodů provést. PodleHeleny Fulkové z Centra buněčné terapie a tkáňových náhrad nejsou buňky popsané týmem dr. Nayernii zcela funkčními spermiemi, byť tak vypadají a mají některé jejich vlastnosti. Ostatně ani u myší neprobíhalo vše bez problémů: mláďata trpěla celou řadou růstových defektů a všechna několik měsíců po narození zemřela.

Autorka je bioložka a psycholožka

Celý článek najdete v Respektu 31/09

On-line rozhovor s Helenou Fulkovou - 29.7. od 10:00 na www.respekt.cz