Kde design pomáhá. Alespoň někdy

Nad Nairobi zapadá slunce. Jon Bohmer sedí u bazénu na dvoře luxusního činžovního domu. Je to Nor, ale navrhuje design pro obyvatele Afriky: „Zákazníci na Západě jsou mrzouti. Pořád mají s něčím problém a chtějí to reklamovat. Zákazníci tady? Pokud prodáváte něco, co si můžou dovolit, budou vás milovat.“ Moderní činžák v nairobské obchodní čtvrti Westlands, kde si Jon Bohmer pronajímá byt, napodobuje hrázděné zdivo, jako by stál v nějakém německém nebo švýcarském městě. Jenže podobnost s Evropou zmizí hned, jak vás ostraha domu odepíše z návštěvní knihy a pustí ven bytelnými vraty – hned za nimi totiž začíná africká chudoba. Jen několik metrů odtud uléhá ke spánku matka s dětmi bez domova na červenou udusanou hlínu. A až slunce znovu vyjde, budou tu už stát fronty somálských uprchlíků, kteří v Keni žádají o registraci a pomoc. Právě na tyto nejchudší Afričany, které potkává cestou domů, myslí Jon Bohmer, když mluví o svých zákaznících – jeho solární vařič nebo ohřívač vody jsou určeny právě jim.

A Jon Bohmer není zdaleka sám – navrhovat předměty pro třetí svět je svého druhu móda a neexistuje snad žádný student designu, který by se o něco takového nepokusil. Je samozřejmě otázka, zda tyto nápady někdy opravdu dorazí k potřebným a jestli jim skutečně pomohou. Jon Bohmer tvrdí, že v jeho případě ano. Ale jen díky tomu, že se vydal svojí cestou.

Kjótská krabice

Jeho vynález Kyoto Box (Kjótská krabice) je zmiňována často, když přijde řeč na design pro třetí svět. Na první pohled je to o málo víc než papírová krabice – dovnitř se postaví hrnec a přikryje plexisklem. Lesklá fólie na vnitřní straně krabice však odráží dovnitř slunce, teplota pod plexisklem se zvyšuje, až se voda v hrnci začne vařit. Dnes už se Kyoto Box prodává ve vylepšené a trvanlivější verzi z polypropylenu a s keramickou deskou uvnitř; vzhled krabice však zůstal. „Udělal jsem ho nejdřív své dceři na hraní, když jsme přišli do Afriky. V Keni je slunce dost zřejmý zdroj,“ shrnuje Jon Bohmer. V roce 2009 s ním vyhrál soutěž deníku Financial Times s názvem Klimatické změny jako výzva a začal s výrobou a distribucí.

Solární vařič šetří dřevo i ovzduší. Název Kyoto Box tedy není náhodný – odkazuje k úmluvě o klimatických změnách v japonském Kjótu. Obyčejná Keňanka (vaření je v Africe stále převážně ženskou záležitostí) však na Kyoto Boxu ocení spíše to, že nemusí pro dřevo do lesa mezi divou zvěř. Pokud nějaký les v okolí vůbec má. Ve vyprahlých částech země nebo ve velkých aglomeracích je nedostatek dřeva velkým problémem. Neudržitelná je i spotřeba dřevěného uhlí. Podle Fredericka Njau, z keňské pobočky Heinrich Böll Stiftung, která vydává doporučení v oblasti energetiky a zemědělství, až 80 procent keňských institucí jako školní jídelny dodnes vaří na dřevěném uhlí.

Stejná situace je v uprchlických táborech. Ten momentálně největší na světě, Dadaab u somálských hranic, kde žije až půl milionu uprchlíků, se již mnoho let potýká s nedostatkem paliva. Ženy se pro něj musí vydávat daleko od tábora, čímž se vystavují nebezpečí násilí. Díky Kyoto Boxu mohou zůstat doma. Jednoduchý vařič na solární pohon tedy chrání přírodu, zdraví i životy. Jeho dopad je mnohonásobně větší než u jakéhokoli předmětu pro Evropu. Zatímco v bohatém světě designéři produkují stále stylovější židle a slánky, tady opravdu o něco jde. A právě to dělá zadání „design pro třetí svět“ tak atraktivní.