Lapač našich stínů

Ne. Tohle opravdu není běžná vernisáž. Skupina polonahých mužů v bederních rouškách zaujímá dramatické postoje: v podřepu koulí očima, vyplazují jazyky, vytřeštěnými obličeji zírají skrz přihlížející, kteří zaplnili foyer plzeňské galerie, kamsi do dáli. „Kua hinga te tōtara i Te Waonui-a-Tāne,“ rozezní se Masnými krámy teskná píseň o stromu, který právě padl v lese na zem a nikdy už se nevztyčí znovu k nebi.

Verše se vážou k mytologickému příběhu pramatky Hine-tītama, která prchla před svým mužem, lesním bohem Tāne, když zjistila, že je zároveň jejím otcem. Útočiště před incestem našla v místě zvaném Rarogenga, kde přebývají duše mrtvých. K Tānemu už se nikdy nevrátila a coby bohyně smrti Hine-nui-te-pō dodnes dohlíží na klid všech zemřelých.

Alespoň v představách novozélandských Maorů. Tetování na tvářích mají mladíci dorazivší do Západočeské galerie z dalekého ostrova sice jen namalované a péra vetknutá do vlasů nevytrhli z legendárního příslušníka ptačí říše laločníka ostrozobého (jejich krajané ho vyhubili už před více než sto lety a dnes musí svou tradiční ptačí ozdobu nahrazovat atrapami). Předváděný rituál kawe mate však stále berou smrtelně vážně.

Připomínka mrtvých je určená pro ty, kdo se nemohli zúčastnit pohřebního obřadu svého blízkého. Je přitom jedno, kdy se konal. Ostatně tělesná schránka plzeňského rodáka Gottfrieda Lindauera (1839–1926), kvůli kterému se dnešní obřad koná, leží už skoro 100 let na hřbitově v novozélandském městečku Woodville. Přesto k zemřelému malíři místní kmen Ngati Rangitane a spolu s ním i ostatní Maorové přistupují, jako by byl stále mezi námi.

„Duše našich předků ho uvítaly zde v jeho rodném městě,“ pronese po skončení obřadu stařešina Patu Hohepa. Muž s chlupatým pláštěm na ramenou a věncem na hlavě pracuje jako profesor maorštiny na Aucklandské univerzitě, zároveň je šéfem vládní poradní skupiny Haerewa pro problematiku domorodých tradic. Než si na znamení pozdravu přátelsky potře s Evropany nosem o nos, ještě vysvětlí, že stejně jako je mezi námi formálně stále přítomný Gottfried Lindauer, svým způsobem tu žijí i ti, které tento muž kdysi namaloval. V galerii jich visí desítky. Vesměs jde o proslulé náčelníky, jež Lindauer poznal při svém pobytu na Novém Zélandu v 19. století.

 Pro Maory je to výjimečný okamžik. Lindauerovy obrazy berou jako svůj národní poklad a dosud nikdy nedovolili, aby opustily Nový Zéland. Výjimku udělali až teď v Plzni. Pod podmínkou, že je do letošního evropského hlavního města kultury osobně doprovodí se všemi poctami, které jim a jejich autorovi náležejí. Gottfried Lindauer, český malíř, o němž v jeho rodné zemi desítky let nikdo neslyšel, se totiž na druhé straně zeměkoule těší vážnosti jako málokterý Evropan.

Příběh Gottfrieda Lindauera čtěte v novém Respektu 25/2015, který vychází v pondělí 15. června (k dispozici je i pro čtečky Amazon Kindle, iPad/iPhone, tablety Android a v audioverzi).