Nesnesitelná láska voličů
Němečtí Zelení jsou druhou nejsilnější stranou – a nevědí, jestli z toho mají mít radost. Konflikt mezi fundamentalisty a realisty, který zelené ochromoval, je pryč.
Claudia Rothová rozhodně nepatří k těm, kteří vám zkazí party, naopak. Tato pětapadesátiletá předsedkyně německých Zelených miluje hlasitá a provokativní vystoupení – koneckonců několik let pracovala jako manažerka levicové rockové skupiny Ton Steine Scherben. K tomu, aby knoflík hlasitosti na svém CD přehrávači zase otočila naplno, má teď Rothová veškeré důvody: podle nejnovějších průzkumů by momentálně téměř každý čtvrtý Němec volil stranu Zelených. To není jenom dvakrát víc, než Zelení získali v loňských parlamentních volbách. Poprvé od založení strany před třemi desetiletími „ekologové“ v preferencích také předehnali konkurenční sociální demokraty z SPD.
Zatímco počet členů velkých stran se neustále snižuje, Zelení nedávno vystoupali nad hranici padesáti tisíc příznivců. A v médiích se spekuluje o tom, že tato strana příští rok převezme vládu nejen v Berlíně, ale dokonce i v konzervativním Bádensku-Württembersku. Někteří novináři si už lámou hlavu otázkou, koho asi Zelení pošlou v roce 2013 do souboje o kancléřství. Bývalí nositelé vytahaných svetrů se tedy zřejmě vyvinuli ve vážnou konkurenci velkých stran. A přece Claudia Rothová své kolegy na žádnou party nezvala: „Nějaká aktuální politická nálada automaticky neznamená skutečné hlasy skutečných voličů,“ prohlásila předsedkyně a varovala svou stranu před ztrátou smyslu pro realitu. Zatím totiž není zcela jasné, jestli se Zelení ze svého současného výškového letu brzy zase nezřítí. A navíc v tuto chvíli není úplně zřejmá ani odpověď na otázku, co by se vlastně stalo, kdyby Zelení skutečně „převzali moc“.
Recept na úspěch: nehádat se
Na první pohled se může zdát, že aktuální oblíbenost Zelených je jenom důsledkem hluboké krize, v níž se už několik měsíců nacházejí všechny ostatní strany. SPD stále ještě nezískala zpátky voliče, které ztratila kvůli liberálním reformám bývalého kancléře Gerharda Schrödera. Křesťanští demokraté se hádají, jestli mají pokračovat na cestě modernizace, nebo se vrátit ke svým konzervativním kořenům. Liberálové z FDP se snaží překvapivými návrhy a novými tvářemi zabránit svému propadu pod hranici volitelnosti. A postsocialistická Levice má co dělat, aby dokázala, že je vůbec schopna sepsat jednotný stranický program. V porovnání s touto všeobecnou mizerií se Zelení prezentují jako ukázka politické čitelnosti a zralosti: vnitřní konflikt mezi fundamentalisty a realisty, který stranu ochromoval během devadesátých let, patří minulosti. A pokud snad o nějakých politických otázkách panuje ve vedení strany neshoda, veřejnost se o ní nedozví.
Slabost a vnitřní krize ostatních stran však nejsou jediným důvodem, proč Rothová a spol. jsou momentálně tak oblíbení. Důležitým faktorem je také skutečnost, že čím dál víc Němců je přesvědčeno, že Zelení „mají pravdu“. Konec atomové energie, více peněz pro školky, biologické zemědělství, demokratičtější organizace státu – před dvaceti třiceti lety naráželi Zelení s takovými požadavky u většiny lidí jen na posměch a kroucení hlavou. Dnes ale tento program odpovídá přesně tomu, co si mnoho lidí mezi Alpami a Baltským mořem přeje. Současná obliba Zelených proto nutně nemusí být jenom krátkodobým jevem, který zase zmizí, jakmile ostatní strany svou krizi překonají.
Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu 42/2010, které vyjde v pondělí 18. 10. 2010.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].