Revolucionáři

Narodil jsem se v Anglii v roce 1948, ve správném čase pro Beatles: když nahráli Love Me Do, bylo mi patnáct. O tři roky později se objevily první minisukně a já byl dost starý na to, abych ocenil jejich přednosti. Vyrůstal jsem v éře prosperity, bezpečí a pohodlí, a tak když přišel osmašedesátý, začal jsem se bouřit. Jako mnozí příslušníci poválečné generace, i já byl ve svém nonkonformismu konformistou.

Jak je krásné šokovat měšťáka!
Nedá se popřít, že v šedesátých letech bylo dobré být mladý. Zdálo se, že vše se neuvěřitelně rychle mění a že svět ovládají mladí – toto pozorování je statisticky doloženo. Na druhé straně, přinejmenším v Anglii, se změna ukázala klamnou.

Jako studenti jsme protestovali proti tomu, že vláda labouristů podporovala válku ve Vietnamu. Vzpomínám si na jednu takovou demonstraci v Cambridgi po vystoupení tehdejšího ministra obrany Denise Healyho. Vyhnali jsme jeho auto z města – jeden kamarád, dnes manžel vysoké představitelky EU pro zahraniční politiku, vyskočil na kapotu auta a zuřivě bušil na okna vozidla.
Až když auto i s ministrem odjelo, uvědomili jsme si, že je už velice pozdě – za pár minut začínala večeře v naší koleji. Nechtěli jsme o ni přijít, a tak jsme se poklusem vydali zpátky do města. Vedle mě běžel policajt v uniformě, jehož úkolem bylo dohlížet na demonstranty. Podívali jsme se na sebe. „Co myslíte, vydařila se demonstrace?“ zeptal jsem se ho. Policajt klidně, jako kdyby na té otázce nebylo nic mimořádného, odpověděl: „Myslím, že se vydařila, sir.“

Cambridge ještě pro revoluci zjevně nedozrála. Ani Londýn: zúčastnil jsem se neslavně známé demonstrace před americkou ambasádou na Grosvenor Square, a jak jsem tam stál tísněn z jedné strany znuděným policejním koněm a z druhé strany zábradlím parku, najednou jsem pocítil, že mi po noze stéká cosi teplého a mokrého. Krvavá rána? Kdepak. To mi jen v kapse praskla bomba s červenou barvou, kterou jsem se chystal hodit na budovu velvyslanectví.

V ten večer jsem byl pozván na večeři k mé příští tchyni, německé dámě s dokonale konzervativními postoji. Pochybuji, že si svůj skeptický názor na mě opravila, když jsem se objevil před dveřmi jejího bytu zalit od pasu až po kotníky lepkavou červenou hmotou – i bez toho byla dost vyděšená, že její dcera chodí s jedním z těch neupravených levičáků, kteří pokřikují „Ho Ho Ho Ho Či Min“ a na něž se odpoledne znechuceně dívala v televizi. Ach, zdalipak není krásné épater la bourgeoisie!

Pařížský originál
Za opravdovou revolucí se pochopitelně jezdilo do Paříže. I já jsem se tam – stejně jako mnoho mých přátel a vrstevníků – vydal na jaře 1968, abych se mohl pokochat originálem. Anebo alespoň mimořádně věrným představením originálu. Anebo, podle skeptických slov Raymonda Arona, psychodramatem, jež se odehrává na stejném jevišti, které kdysi mělo na repertoáru původní hru. Protože Paříž byla skutečně dějištěm revoluce – naše vizuální představa toho pojmu je do značné míry odvozena z toho, co víme, anebo si myslíme, že víme, o událostech, které se tady odehrávaly v letech 1789–1794 – a časem bylo těžké rozlišovat mezi politikou, parodií, napodobeninou a představením…

Tony Judt byl historik, žil v New Yorku. Byl profesorem evropských studií a ředitelem Remarque Institute of New York University. Jedna z jeho nejdůležitějších knih, Poválečná Evropa, vyšla česky v roce 2008. Zemřel 6. srpna 2010.

Pokračování textu najdete v Respektu 33/2010, který vychází v pondělí 16. srpna.