Spor o amnestii odhalil míru hradní bídy

Vnímání Hradu jako respektované instituce je u nás historicky zakotvené a kupodivu přežilo éru komunistických prezidentů. Rány, které tomuto tradičnímu renomé čas od času uštědřuje Miloš Zeman, nicméně otřásají důstojností prezidentské funkce v základech. Nejnovější je reakce Hradu na pondělní smír v soudním sporu o autorství amnestie mezi kancléřem Vratislavem Mynářem a bývalým hradním právníkem Pavlem Hasenkopfem.

Být označen za autora Klausovy amnestie, kterou soudce Vojtěch Cepl nedávno nazval „ukázkou nejzazší bídy, do které české právo dospělo po listopadu 89“, je bezesporu ostudné pro každého právníka. A nelze se divit, že když Mynář pasoval Hasenkopfa na jednoho ze tří autorů amnestie, a prezident ho dokonce výslovně označil za hlavního autora kritizovaného aboličního článku, vydal se Hasenkopf k soudu hájit profesionální čest.

A uspěl. V rámci smíru, který navrhla soudkyně Veronika Křesťanová, se obě strany dohodly na prohlášení, že „bývalý hradní právník byl vyzván, aby předložil vlastní návrh amnestie. Ten ale neobsahoval zmírnění nebo prominutí trestů nebo zastavení trestního stíhání pachatelů závažné hospodářské trestné činnosti“. A dál stojí v textu: „Vyhlášení amnestie neměl Pavel Hasenkopf možnost ovlivnit.“

Z toho vyplývá jednoznačně: tím největším lhářem a manipulátorem byl sám prezident, který bez jediného důkazu označil Hasenkopfa za autora ostudného a pro vnímání spravedlnosti zničujícího aboličního článku. Pokud tedy po uzavření dohody Hasenkopf prohlásil, že „to je v podstatě vůbec poprvé, kdy Miloš Zeman uznal svou chybu“, bylo to sice možná zbytečně furiantské, ale v zásadě správné zhodnocení.

Tenhle prezident ale jakékoliv chyby neuznává. To se v jeho očích zřejmě rovná potupnému přiznání omylnosti smrtelníkovy. Proto vyslal kancléře, aby po dosažení smíru spustil novou kanonádu a prakticky tak demonstroval hradní pohrdání soudem. „Pan Hasenkopf musel stáhnout žalobu na Miloše Zemana i na Vratislava Mynáře, a když někdo stáhne žalobu, tak asi cítí, že nemá žádnou šanci,“ pravil pan kancléř s potměšilým výrazem v oku.

Což ovšem není nic jiného než snaha zakrýt rány notně potrhaným fáčem. Hasenkopf stáhl žalobu nikoliv proto, že musel, ale na základě souhlasu s dohodou, v níž Hrad na oplátku uznává nepravdivost prezidentova tvrzení. Teď však Mynář tuto právně závaznou dohodu popírá, jakési pracovní maily vydává za důkaz Hasenkopfova autorství a umanutě tvrdí, že Zeman nemohl uznat svou chybu, protože žádnou neudělal.

Tím si však jen koleduje o další soudní proces, který hodlá Hasenkopf vyvolat a jenž by mohl skončit rozsudkem, v němž by soud nařídil Mynářovi zdržet se dalších výroků o právníkově autorství.

Už teď ovšem Zemanovo mystifikační hledání autorů amnestie znovu poukázalo - parafrázujeme-li Ceplův výraz - na nejzazší hradní bídu, do níž je hradní osazenstvo včetně hlavy státu kdykoliv připraveno upadnout.