Cyklistický horor: Tělo směřující k dokonalosti se začíná rozkládat

Filmové debuty jsou specifická komodita. Festivaly jsou po nich hladové, protože chtějí objevit nové zajímavé autory, kteří jim v budoucnu budou zvedat kredit a potvrzovat jejich důležitost v kinematografickém ekosystému. I to je důvod, proč se v letošní soutěži karlovarského festivalu objevil jeden z českých debutů Domestik Adama Sedláka, známého doposud hlavně díky seriálu Semestr. A minimálně v jednom ohledu se organizátorům tah vyplatil. Domestik je přesně to, čemu se říká festivalový film – formálně vyhraněný a dostatečně provokativní na to, aby na něj při debatách na terase hotelu Thermal přišla řeč. I když ne nutně tak, jak by si možná tvůrci přáli.

Domestik potěší srdce milovníků či fetišistů dlouhých záběrů a studených geometrických kompozic. O něco méně možná Český cyklistický svaz, který je partnerem filmu stejně jako Česká televize nebo Státní fond kinematografie. Je zasazen z drtivé většiny do prostoru jednoho sterilního bytu, kterému dominuje místnost s cyklistickým trenažérem a trofejemi - a zachycuje obsedantní svět vrcholového cyklisty, který vše podřizuje svému sportu a výkonu. Třífázové tréninky a zanedbávání manželky, která se zoufale snaží otěhotnět, postupně doplní kyslíkový stan na manželské posteli, EPO, steroidy a infuze vlastní krve v pochybném sklepení. Tělo směřující k dokonalosti se začíná rozkládat stejně jako vztah dvou jedinců posedlých každý po svém nedosažitelnou vizí, jíž jsou připraveni nechat se strávit.

Adam Sedlák patří k mladé generaci českých režisérů poučených světovou kinematografií a s ambicemi točit filmy jinak, než se v Česku točí – ať už to znamená cokoliv. Domestik připravoval řadu let. Projekt bez velkých jmen se podařilo odlepit od země až po úspěchu seriálu Semestr, v němž už Sedlák ukázal schopnost zajímavého formálního uchopení – celý seriál se (i z finančních důvodů) odehrával na displejích počítačů.

Domestik se výrazně odkazuje k vizuálně silnému, ale v Česku víceméně absentujícímu žánru body hororu - tedy hororu, v němž hrůza vychází z lidského těla, jeho sekretů, tekutin, masa, kůže. Inspirace Davidem Cronenbergem je zřejmá. Tento žánr pak doplňuje sterilní drama o domácím/vztahovém psycho teroru, který stejnou měrou pojednává o kontrole jako o nadvládě. A o tomtéž je vlastně i sama režie.

Film odstartuje přesvědčivě. Dlouhými záběry, velkými detaily, pomalou kamerou předestírá téma i metodu založenou na opakování a zdůrazňování, stejně jako se opakují rituály polykání prášků, měření rychlosti, vážení… Kamera se někdy hrozivě plíží k tělu vystavenému repetitivně fyzické námaze, nebo je nalepená na hrdiny, které fragmentuje a blízkostí i občasnými extrémními úhly z nich postupně snímá jakékoliv zbytky lidskosti. S nainstalováním kyslíkového stanu se do domácnosti vloudí vetřelec, červeným okem svítící, lidským dechem zapařený vampýr.

Adam Sedlák v rozhovoru řekl, že jej úplně původně nejvíc lákal způsob vyprávění; forma, kdy jste omezený fyzickou činností sportovce, rituály, které se v jeho životě opakují. A fascinace formou je zřejmá. Stejně jako jsou nepopiratelné ambice režiséra. Domestik vizuálně opravdu nevypadá jako nic, co za poslední léta v české kinematografii vzniklo. To ale samo o sobě nestačí. A rozhodně to nestačí na dvě hodiny, které z nepochopitelného důvodu prošly přes supervizi dramaturgů.

Natahování od určitého momentu nejenže nepřináší nic nového ani formálně, ale ani se jím nestupňuje zamýšlený efekt nepříjemnosti a nesnesitelnosti ukazovaného. Kromě obsesí není zcela jasné, čemu má forma sloužit, o čem se tu vypráví. O kritiku praktik vrcholového sportu nejde, ten je pouze výchozí záminkou. Bezradné vyústění partnerské patologické soutěže v tělesné destrukci je toho důkazem.

Někde pod vycizelovanou formou se na povrch nesměle derou nepříjemná existenciální témata, která se od určitého momentu týkají tak či onak většiny. Jako třeba co si vlastně počít s vlastním tělem a vyměřeným časem, navíc v době zaměřené na výkon téměř ve všech sférách života, jež tlačí na odcizení. Ale ta se divákovi nabízejí jaksi mimoděk. Musí si je na filmu téměř vyvzdorovat nebo na ně být určitým způsobem naladěný. Režisér s nimi nijak nepracuje ani je nerozvíjí. Jako vrcholový sportovec s očima pevně upřenýma na výkon se honí za vysněnou metou, kterou je další dlouhý záběr, další vycizelovaná kompozice, další hrozivě se přibližující pomalá jízda v klaustrofobním bytě.

Přesto je dobře, že Domestik vznikl. Že projektu, který nemohl být lehce stravitelný, nakonec dali partneři důvěru a peníze. A stejně dobře je, že jej Vary uvedly. Na festivalovém okruhu jej čeká téměř jistě solidní existence, která Adamu Sedlákovi a jeho producentovi Jakubovi Jíra při troše štěstí a souhře okolností usnadní druhý film. A u něj se ukáže, jestli Vary objevily talent.