0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kontext16. 4. 2024

Bezpečně se cítím jenom v klubu

Noční kluby jsou pro mnoho lidí z celého světa jediným místem, kde můžou být sami sebou, a cítit se přitom v bezpečí

Tento svět je otevřen těm, co se venku cítí jako vetřelci.
Autor: Simon Wohlfahrt / AFP / AFP / Profimedia

Tma prořezávaná ostrými záblesky světla, kouř, monotónní hudba a změť poloobnažených těl ponořených do hypnotického tance. Displej na mobilu se zalepenou čočkou na podporu anonymity odpočítává pod diktátem basů minuty do svítání: pro spoustu lidí tenhle obraz zcela jistě nepředstavuje symbol ideálně strávené víkendové noci. Pro bosenského umělce a aktivistu Elmæ Musliju by v ideálním případě byl noční klub asi jediným místem, kde se může cítit opravdu dobře. Jenže v jeho zemi není žádný takový, kam by jako queer osoba mohl bez obav jít. A tak byl nakonec nucen si tenhle svět postavit doma.

„Už jsem měl prostě po krk všeho toho násilí a agrese,“ vysvětluje Muslija, proč se před několika lety rozhodl proměnit svůj byt v centru Sarajeva v umělecký prostor. Jako nebinární osoba se v konzervativní bosenské společnosti rozhodně nesetkává s vřelým přijetím. Před několika lety, v době, kdy se zasazoval o to, aby jeho rodným městem mohl projít pochod na podporu místní queer komunity, ho na ulici napadl náboženský fanatik a vyhrožoval mu s nožem fyzickým násilím – a zabitím. Místní policie nejdřív nereagovala, později pod tlakem americké ambasády útočníka dopadla a uložila mu pokutu ve výši 250 eur. Teď se s ním Elmæ soudí o vyšší trest za útok a jde o průlomový případ: násilí vůči queer lidem bylo v Bosně až dosud zcela běžně tolerováno.

Bosna a Hercegovina má oficiálně zákony, které členy LGBT+ komunity chrání, policie a justice je však v praxi spíše ignorují. Bosenské úřady za to dlouhodobě kritizují lidskoprávní organizace (jako třeba Human Rights Watch) i Rada Evropy. „Bezpečně a svobodně se tady můžeme cítit jen v těch místech, která si sami vytvoříme. A tak vznikl projekt Radićeva 1,“ pokračuje. Prostor na pomezí hudebního miniklubu, galerie a diskusního fóra rychle přitáhl místní kulturní underground: hudebníky, výtvarníky filmaře a volnomyšlenkáře všeho druhu. Zásadní součástí večírků a setkání byla hudba – především techno a další elektronické žánry. „Hudba a tanec vždycky posouvaly hranice. A kontakt a sdílení vždycky přitahovaly minority všeho druhu. Má to v sobě něco osvobozujícího,“ říká Elmæ.

Vytvořit si klub kdekoli chci. (Elmæ Muslija) Autor: Ismar Zalica

Jeho sarajevská „adresa svobody“ je už dnes minulostí (kreativní nájemník dostal po pár měsících od majitelky bytu očekávatelný vyhazov), ale projekt žije dál. „Radićeva 1 je dekonstruovaný klubový zážitek, který jsem vytvořil v tomhle složitém socioekonomickém prostředí. Není vázaný na adresu. Klub můžu vytvořit vlastně kdekoli,“ popisuje Elmæ svoji šanci, jak být sám sebou. Neslyšíme to poprvé a rozhodně ne naposled. Techno, žánr, který ovládl americký a evropský klubový underground na přelomu osmdesátých a devadesátých let, vytvořilo svou hypnotickou přitažlivostí a důrazem na svobodu a anonymitu volný prostor, v němž může každý hledat něco jiného. Podstata je ale jasná: tento svět je otevřen především těm, kdo se „venku“ (a je úplně jedno proč) cítí jako vetřelci.

Změna nastavení

Jako každá komunita, která vyhledává tmu a ústraní, i techno ve své historii budilo nechuť a agresi nebo minimálně nepochopení. Ve svobodném světě se díky své atraktivitě podstatná část kdysi undergroundové elektronické scény dávno posunula do mainstreamu. I avantgardní kluby jsou už dávno legální a relevantní byznys, ale dodnes reflektující kromě hudby i společenské souvislosti a konflikty. Ostatně v Berlíně, jednom z center elektronické hudby, se před časem rozhodli svou klubovou scénu zařadit na seznam kulturního dědictví UNESCO – a jedním rysů této jedinečnosti bylo kromě hudební alternativy i dlouholeté budování bezpečného prostoru pro minority všeho druhu. Konkrétně techno vychází z americké černošské queer komunity a otevřenost v kombinaci s důrazem na „azyl před vnějším světem“ je zde součástí DNA. O historii žánru i jeho zásadních „spotech“ a momentech byly především na Západě popsány tuny papíru a natočeny kilometry materiálu. V čele stojí New York, Detroit, Berlín nebo Londýn, ale společenský rozměr scény, tedy důraz na toleranci, otevřenost a sounáležitost, není automaticky vázán na konkrétním místa.  

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc