Co musí demokracie splňovat, aby dávala lidem smysl a přežila?

Starší generace následující scénu slyšela nejspíš popisovat už mnohokrát, mladší třeba o její existenci nemusí tušit vůbec nic. Odehrála se z historického hlediska relativně nedávno, během americké předvolební kampaně v roce 2008. Když tehdy poprvé reálně na post amerického prezidenta aspiroval kandidát černé pleti, demokrat  Barack Obama, povstala na jednom předvolebním shromáždění jeho republikánského protikandidáta Johna McCaina zjevně rozrušená starší žena a prohlásila, že slyšela, že „Barack Obama je muslim a chce zničit Ameriku“. )

Podobné „podezření“ mělo později, po Obamově vítězství, rozpoutat první novodobou populistickou vlnu v Americe ztělesněnou hnutím Tea Party, jež nakonec vyústila v politickou kariéru Donalda Trumpa. Ale v  létě 2008 byla ještě úzkost ze zásadní proměny Spojených států relativně nová, mnohem větší obavu vzbuzoval stav finančního sektoru, který se pak v září skutečně zhroutil. John McCain, veterán americké politické scény, na vystoupení své fanynky reagoval s jistotou. Přistoupil k ní, sebral jí z ruky mikrofon a prohlásil: „Nikoli, madam, mýlíte se. Barack Obama je muž od rodiny, stejně jako já. Jenom má náhodou jiné názory na svět.“

O šestnáct let později zní podobná zklidňující reakce jako stěží uvěřitelný politický kýč. Žijeme v době nevídané politické polarizace, jež zasáhla celý západní demokratický svět. Na Slovensku minulý týden vyvrcholila dokonce atentátem na premiéra Roberta Fica, ve Spojených státech si například téměř dvě třetiny Američanů myslí, že se země řítí do druhé občanské války. Jednotlivé strany politického spektra se dnes rutinně obviňují ze záměru zfalšovat volby a jsou líčeny jako nepřátelé demokracie. Politici cílí na zavedené demokratické instituce i média a třeba v Brazílii prezidenti po odchodu z úřadu míří do vězení. Politická bitva stále více připomíná kmenový souboj na život a na smrt, v němž soupeř musí být poražen, protože v opačném případě dopadne na naše hlavy nenapravitelná zkáza.