Hilsner to nemohl stihnout. Justice se znovu zabývá vraždou Anežky Hrůzové

Na stole státního zástupce v Jihlavě přistál spis případu, jehož přezkoumávání může dospět k převratnému konci. Jde v něm o 124 let starou vraždu mladé ženy Anežky Hrůzové a proces s Leopoldem Hilsnerem, který byl za ni odsouzen. Kvůli Hilsnerovu židovskému původu vzbudila věc v době vyšetřování celonárodní vášně a českými městy otřásaly demonstrace proti Židům a jejich „zvrácenosti“ – v tomto případě demonstrované jejich údajnou potřebou vraždit křesťanské dívky a využívat jejich krev ke svým rituálním účelům. Do Hilsnerovy obhajoby se už tehdy zapojil známý profesor a politik T. G. Masaryk, ale jeho snaha o racionalitu a spravedlnost neuspěla – Hilsner byl na základě vratkých svědectví a nepřímých důkazů odsouzen na šibenici, později císařskou milostí změněné na doživotí; z kriminálu jej po osmnácti letech zachránila druhá císařská milost.

V případu dávno není, kdo by žil, příbuzní tehdejších obětí ani svědci, a jména tehdejších aktérů jsou zapadána prachem v archivech. Samotná hilsneriáda, jak se procesu a vášním okolo něj začalo říkat, ovšem zůstala živou záležitostí. Jednak jako připomínka obrovské protižidovské nenávisti, která z Čechů během ní překvapivě vyvřela, a také kvůli nikdy nevyvráceným pochybám o Hilsnerově vině. Řada lidí se celá léta snaží otevřít znovu dávný případ a bez tlaku zdivočelé ulice najít pravdu – což, jak jsou přesvědčeni, bude znamenat očištění Hilsnerova jména. Česká justice návrhy na nový proces dosud rozhodně odmítala s vysvětlením, že neexistuje nic nového, co by takový krok umožňovalo. Teď najednou ale říká ano.

 Pryč od konspirací

Lesní porost Březina, kterým se švadlena Anežka Hrůzová vracela každý den z krejčovské dílny v Polné domů do vedlejší Malé Věžničky, je tak prořídlý, že připomíná spíše planinu, kácejí se tu stromy napadené kůrovcem. Místo, kde bylo 1. dubna 1899 nalezeno Anežčino mrtvé tělo, je upraveno do podoby hrobu a turisté, kteří tudy putují po zelené značce Vysočinou, tu na něj naskládali několik křížků z větviček. Jan Prchal (73), který nás provází, žije v Polné od narození a zájem o případ, který jeho město, jak říká, „neblaze proslavil“, získal od svého otce už v mládí. „Majitelka krejčovské dílny, kde Anežka Hrůzová pracovala, byla otcovou pratetou. Často se mnou o tom mluvil. Pamatuju si i situaci, otec byl dirigent, jak dvěma muzikantům vymlouval ty pověry o krvi křesťanské panny, kterou Žid Hilsner potřeboval do macesů,“ popisuje pan Prchal. Po pádu totality založil Jan Prchal s dalšími lidmi Klub za historickou Polnou a začal sbírat dokumenty k případu.

Místo, kde stojíme, slouží nejen ke vzpomínce na zavražděnou devatenáctiletou ženu, ale také jako místo novodobého koncentrovaného antisemitismu. Čeští neonacisté sem léta chodili připomínat si „rituální židovskou vraždu křesťanky“. „Od té doby, co za to toho Bartoše odsoudili, už je víc klid,“ připomíná náš průvodce odsouzení známého antisemity a popírače holokaustu Adama B. Bartoše v roce 2016 k roční podmínce za podněcování nenávisti vůči skupině osob a ospravedlňování genocidy. „Ale ne úplně, nedávno se nám ve schránce zase objevily jejich protižidovské letáky, a tady na ten stojan, co jsme tu vybudovali, zase vylepují ty své plakáty,“ ukazuje Jan Prchal upravený kmen stromu s informační cedulí o vraždě a následném soudním procesu. Právě sem Bartoš svého času připevnil svůj leták s výhružným povzdechem, že „židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena“.