Mladí úředníci mění stát. Na vlastní pěst

Že nakonec skončí jako někdo, jehož prací bude propagovat lepší státní správu, Matěj Chytil (39) ještě před pár lety opravdu neplánoval. Jeho původní směr byl jiný, jako právník začínal v mezinárodní advokátní kanceláři – a jasný. Po studiu práv se v roce 2010 na dva roky „upíchl“ do britského advokátního korporátu v Praze. Brzy zjistil, že ho to táhne víc do veřejného prostoru a politice. Dva roky to zkusil ve Straně zelených, kde dělal volebního manažera v letech 2013–2014.  

Nakonec se na základě konkurzu dostal rovnou do centra: konkrétně na místo vedoucího kanceláře tehdejší pražské náměstkyně primátorky Petry Kolínské. První zkušenost se státní správou byla formující – a negativní. „Pražský magistrát je kolos větší než většina ministerstev. Rychle jsem zjistil, že na schopnostech lidí v úřadu a kultuře jejich práce záleží často víc než na rozhodnutích volených politiků,“ vzpomíná. Místo cesty zpět se rozhodl zůstat – a posunout. Absolvoval magisterský roční program veřejné politiky „public policy“ na Oxfordské univerzitě a vrátil se do České republiky přesvědčovat ostatní, jak to ve státní správě „dělat jinak“. 

„Při debatách s kamarády vždycky došlo na to, že je skvělé, že studuju na Oxfordu. Nechápali ale, proč jsem si vybral státní správu a její fungování. Mnohem perspektivnější by přece bylo právo nebo medicína,“ směje se dnes Chytil. „Vlastně je to přesný obrázek toho, jak se v Česku na státní úředníky díváme,“ dodává s tím, že se v určitém smyslu nelze takovému pohledu divit. Hlavním důvodem nejsou podle Chytila jen politická prohlášení o tom, že „potřebujeme méně úředníků“, ani pocit mnoha občanů, že zdejší úředníci jsou „arogantní“ a „neschopní“. Dusivý je především systém, v němž čeští státní úředníci fungují. 

O tom, že se tomuto státu nedaří přilákat ani udržet schopné lidi, se debatuje už dlouho. Mladí a perspektivní zájemci o práci jdou často raději do soukromých společností, protože ve státní správě je nejen nikdo adekvátně nezaplatí, ale zároveň jde často o zkostnatělé a mimořádně „zamračené“ pracovní prostředí. Stejně dlouho se debatuje i o tom, jak na tento fakt doplácí stát i jeho občané. Rychlá změna je z mnoha důvodů zatím v nedohlednu (koneckonců i Respekt popsal hned několik neúspěšných pokusů, jak prostředí státní správy změnit). 

Platforma Byro se v rámci iniciativy pokouší o pohled z druhé strany. Uvědomují si, že nic se nezmění rychle a nepůjde to „shora“: mimo jiné proto, že v Česku se pořádná debata o státní správě na politické úrovni zatím ještě vlastně nikdy nevedla. Snaží se tedy prostředí změnit zevnitř. Opírají se při tom o generační souputníky, kteří z mnoha důvodů považují práci pro stát za atraktivní misi a místo odchodu za lepšími penězi nebo prostředím dávají přednost rozvoji systému, v němž jsou již zakotveni. Pokud se má tuzemská státní správa proměnit k lepšímu, vybrali si možná ten nejlepší možný čas.  

Stojíte o mě? 

Kristina Fort (23), absolventka francouzské Science Po Paris a britské London School of Economis and Political Science (LSE), minulý rok zažila angažmá ve státní správě na vlastní kůži. Pět měsíců pracovala na Úřadu vlády v šestičlenném týmu věnujícím se zjednodušeně řečeno tuzemské digitalizaci a na evropské úrovni vyjednávání české pozice k regulaci umělé inteligence. „Státní správa je podle mě skvělý způsob, jak přinést reálný a pozitivní dopad na životy lidí. A dodnes si myslím, že podobně vznešený smysl práce v takové míře jinde nenajdete,“ vysvětluje Fort, proč se o pozici na Úřadu vlády ucházela. 

Velmi rychle však narazila na to, co jí nevyhovovalo a co v pětadvaceti letech není schopna vidět jinak než jako brzdu. Ačkoli měla štěstí na šéfku i kvalitní lidi v týmu, ona i její kolegové často naráželi na zkostnatělost, která jim brala čas na to, aby se věnovali vlastní agendě. „Třeba jsme zjistili, že máme napsat legislativu k umělé inteligenci, ačkoli jsme v týmu neměli ani jednoho právníka. Systém vám říká, že jste za něco odpovědný, ale nikoho moc nezajímá, jestli na to máte background nebo zkušenosti,“ popisuje nelogičnost pracovního prostředí. Ve Strakově akademii nakonec skončila a dnes se rozhlíží po soukromém sektoru. K práci pro stát by se chtěla jednou vrátit, ale je jasné, že něco se musí změnit. V porovnání s přáteli a spolužáky z Evropy se v „eráru“ cítila podceňovaná. „Nejen, že jste špatně zaplacení, ale zároveň nemáte pocit,