Nůž v hlavě Salmana Rushdieho

Zavřete oči a pomalu počítejte do sedmadvaceti. Opravdu. Zvolna. Beze spěchu. Trpělivě. Jedna… Dva… Tři… Čtyři… Vím, je to dlouhé… Je to hodně dlouhé… Nedá se to snést – a stále nejsme ani zdaleka u konce… Dvacet tři… Dvacet čtyři… Dvacet pět… Zvolna… Dvacet šest… Dvacet sedm… 

Dvacet sedm vteřin trval 12. srpna 2022 brutální útok čtyřiadvacetiletého muže ozbrojeného nožem proti pětasedmdesátiletému muži beze zbraně. Odehrál se v Chautauqua ve státě New York na severu Spojených států amerických. Mladší z obou mužů oblečený v černém nejprve vstal a rozeběhl se směrem ke staršímu, usazenému v křesílku na jevišti amfiteátru, kde se konal literární festival. Starší muž pohyb zaznamenal, ale jen vstal a bez hnutí hleděl na postavu, jež se hnala směrem k němu. Později bude svou reakci donekonečna zpytovat. Proč nezačal utíkat? Proč se nechystal k obraně? Proč stál a pasivně prožíval poslední sekundy života, který se právě chýlil ke konci? 

Fanatický stín pachatele byl i nebyl překvapením. Sama skutečnost, že Salman Rushdie dodnes převrací v hlavě svou pasivní reakci na jeho útok, je ale signál, že útočník neuspěl. Americký spisovatel indického původu toho ve své nové knize The Knife. Meditations After an Attempted Murder (Nůž. Meditace po pokusu o vraždu) samozřejmě řeší mnohem víc. Dozvíme se vše, co se lze dozvědět o zmíněných dvaceti sedmi sekundách i dlouhých měsících návratu do života. 

O brutálních patnácti úderech mladické paže prodloužené o ostrý nůž – do měkké tkáně lidského těla, do rukou, do tváře, do krku, do hrudi i nohou. Nejhorší z nich mířil hluboko do pravého oka, přetnul oční nerv, a jak měl slavný literát později zjistit, zastavil se milimetr či dva od mozkové tkáně. Ještě kousek a celý příběh bychom četli jen v médiích. Rushdie mohl být mrtev nebo zmrzačen tak, že by nám už nemohl vyprávět vůbec nic. A to by byla porážka nejen ve fyzickém smyslu slova. 

Opak je ale pravdou. Rushdie nejen s notnou dávkou štěstí, vytrvalosti a péče okolí existuje, ale také s odstupem vypráví příběh tak, jak ho vidí on, a nikoli tak, jak ho svým zběsilým činem chtěl narýsovat vrah. Vidí to tak, že svým vyprávěním poráží zlo, které se ho pokusilo umlčet a sprovodit ze světa. „Vyprávět, co se stalo, bude mým způsobem, jak si příběh přivlastnit, co se stalo. Jak odmítnout být jeho pouhou obětí.“ 

Oko a půl paže

Útok byl překvapením, kolem britsko-indického spisovatele Salmana Rushdieho již léta panoval klid. Jeho životní příběh byl sice dlouho definován „trestem smrti“, který nad ním kvůli údajné urážce muslimů v knize Satanské verše vynesl v roce 1989 tehdejší íránský Nejvyšší vůdce ájatolláh Chomejní. Spisovatele mohl, či spíše měl zavraždit každý muslimský věřící, který se chtěl zavděčit bohu.  

Rushdie zmizel na dlouhá léta za clonou ozbrojené ochranky. Ta doba však vyvanula, tajné služby snížily postupně hodnocení rizika k nule, ochranka zmizela a Rushdie se vrátil víceméně k běžnému životu. Svoji temnou zkušenost s náboženskou nesnášenlivostí shrnul v autobiografické knize Joseph Anthon, o které jsme v Respektu psali už v roce 2012. Tedy dávno. 

Přesto se o deset let později hrozba vyřítila z hlediště amfiteátru v Chautauqua. Nikdy zjevně zcela nezmizela, možnost jejího naplnění nikdy nepřestala existovat. „Tak takhle vypadáš,“ blesklo podle vlastních vzpomínek hlavou Rushdiemu, když se abstraktní rozsudek zhmotnil do podoby konkrétního vraha. Jeho vzpomínky popisují zmíněných dvacet sedm vteřin jako intimní setkání dvou světů, které spolu nemají prakticky nic společného. Když bylo po všem, cesty se opět rozešly. Rushdie sice podle vlastních slov „přišel o jedno oko a půl paže“, která už nikdy nebude tak funkční jako dříve. Zároveň ale přežil a je v kondici, jež mu umožňuje žít další plnohodnotný život. Je tady, žije, raduje se, zotavuje se, hovoří, miluje svou ženu a své přátele, hledí na západy slunce, večeří v restauracích, chodí na procházky, čte a píše knihy.