Všichni přece provozovali orgie na Petrových kamenech

Má to být čtyři metry vysoký jehlan, kolem kterého bude v dlažbě zasazena růžice ukazující k památkám, o něž se v 17. století zasloužil olomoucký biskup Karel II. hrabě z Lichtensteina-Castelcorna. Památník podporovateli kultury, umění a stavebního rozvoje má být vztyčen v Kroměříži, kterou – jak s vděkem říkají místní – po třicetileté válce vybudoval znovu od základů. Jenže plán, s nímž přišel místní klub UNESCO, sdružení architektů, umělců a dalších lidí činných ve veřejném životě, má háček. 

Karel z Lichtensteina–Castelcorna zároveň figuruje v čarodějnických procesech na Šumpersku. A nebyl jen pasivním účastníkem tažení mezi tamním německojazyčným obyvatelstvem, který by se provinil pouze tím, že nezasáhl na obranu nevinných. Byl i hybatelem, který má na rukou krev. Spor o památník v Kroměříži přitom připomněl nejen historii procesů v Šumperku a Velkých Losinách probíhajících od roku 1678, jež vedly k popravě více než sto lidí, převážně žen, ale také zákrutu v dnešním pohledu na ně.

Tu představují knihy historika Jaroslava Čechury, který se domnívá, že na Šumpersku koncem 17. století skutečně existovala temná sekta libující si v orgiích. Procesy tak podle něj nebyly kolosálním zneužitím moci proti nevinným, ale aktem tehdejšího práva. Většina historiků se ovšem takovému pohledu – mírně řečeno – diví. Co se tedy před necelými 350 lety na severní Moravě odehrálo a jakou úlohu v tom biskup Karel z Lichtensteina sehrál? 

Nyní jsi moje 

„Když jsem dojela na Petrovy kameny, šli mi v ústrety tři kavalíři s chocholkami na hlavě. Uvrhli mě do postele a smilnili se mnou. Byla jsem při tom zcela nahá. Musela jsem jednomu líbat úd,“ cituje Čechura v loni vydané knize Kronika jednoho šílenství výpověď jedné z obviněných žen. Historik, který podle svých slov na tématu pracoval tři roky a prostudoval 20 tisíc stran dochovaných dokumentů, připojuje desítky dalších podobných svědectví.

Protičarodějnické „šílenství“ nezačalo ovšem prozrazením orgií na Petrových kamenech, náhorní plošině v Hrubém Jeseníku nedaleko hory Praděd, ale v jednom z místních kostelů. Chudačka Marina Schuchin z Vernířovic na Velikonoční pondělí 1678 ukradla na přání své známé, porodní báby Dorothey Groërin, v kostele hostii a byla odhalena. Pověrčivá dvojice žen zřejmě jen chtěla pomocí hostie „vyléčit“ málo dojící kravku, padl na ně ale stín mnohem vážnějšího podezření. 

Pobělohorské Čechy a Morava se nacházely ve zvláštní situaci. Vestfálský mír, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, jim přinesl nikoli více náboženské svobody jako mnoha jiným evropským zemím, ale naopak méně: kdo nebyl Žid, musel být katolík. Zločin proti církvi a katolickému náboženství byl zločinem proti státu. Náboženské války byly stále v živé paměti: „Radikální a těžko vysvětlitelné zvraty osudu lidí a věcí rodily pocit nejistoty, strachu, slabosti a obav z budoucnosti. Iracionální tendence v celé společnosti zesílily,“ píše historik Josef Kočí v knize Čarodějnické procesy. 

Kněží se v plamenných kázáních často více věnovali líčení pekelných hrůz než výkladům o nebi a Ježíši Kristu – popisovali odporné červy uhryzávající srdce závistivců nebo měděné, ohněm rozpálené lvy požírající ty, kdo zhřešili pýchou. Zároveň byl pozemský svět líčen jako „panství ďábla šerednýho“, kde – jak píše Kočí – satan „loví duše v převtělení do různých zvířat, v krásných postavách žen“. Zlý duch číhá všude; zjevuje se i v posledních hodinách života umírajícímu, aby ho zklamal a zatratil. 

I když motivace jednotlivých postav příběhu neznáme, je v těchto širších souvislostech nutno vnímat obavu hraběnky de Galle z rodu Žerotínů, regentky panství ve Velkých Losinách, že na jejím panství mohou řádit čarodějnice. Hraběnka povolala tehdy sedmašedesátiletého soudce Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (Heinrich Franz Boblig von Edelstadt). A muže s praxí z předchozích čarodějnických procesů pověřila, aby vyšetřování vedl. 

Následovalo obvinění prvních čtyř žen, které se pod tlakem vyšetřovatelů a později i na mučidlech přiznávaly k neuvěřitelným činům, hlavně k „žraní a chlastání, hraní a tancování“ na Petrových kamenech (Dorothea Groërin) a ke smilnění s pekelnými „galány“. Jmenovaly také další údajné čarodějnice, což rozšiřovalo okruh obviněných a vedlo k odhalení „čarodějnického hnízda“ i v Šumperku, čímž se pole působnosti soudce Bobliga dále rozšířilo. V srpnu 1679 se rozhořely první hranice.

„Ženy podstupovaly cílený výslech, neměly obhájce, neměly možnost se bránit, byly vedeny pouze k tomu, aby se přiznaly,“ vysvětluje výpovědi Petr Melmuk, evangelický farář a vysokoškolský pedagog Husova institutu teologických studií v Praze. Soudci vystrašeným ženám chytře napovídali, co mají říkat, koho označit za spolupachatele a k čemu se přiznat. Obviněné ženy většinou spolupracovaly – nejspíš ve snaze vyhnout se mučení a vysloužit si mírnější trest. Ten mohl spočívat i v tom, že nebudou upáleny zaživa, ale nejprve sťaty. Vše probíhalo s posvěcením apelačního soudu v Praze a podle scénáře známého z jiných oblastí, například z Německa a Francie.