Vzniká pevnost Evropa? EU zpřísňuje přístup k uprchlíkům 

Boje na Ukrajině, teror Hamásu a izraelská odplata, posuny v umělé inteligenci, extrémy počasí… Prakticky každý měsíc uplynulého roku se našlo silné téma, které zastínilo čluny s migranty plujícími do Evropy. V mlze roztříštěné pozornosti však počet běženců postupně vystoupal na nejvyšší číslo od roku 2016. Mnohá evropská města a obce nezvládají nově příchozí ubytovat a sílící pocit, že živelného přistěhovalectví už bylo příliš, začal měnit evropskou politickou mapu. 

V podzimních volbách v Nizozemsku nečekaně vyhrál radikální odpůrce přijímání uprchlíků Geert Wilders. Obrátilo se i veřejné mínění v Německu, kde mnozí dosud vůči uprchlíkům vstřícní nebo neteční občané požadují více restrikcí. Protipřistěhovalecká Alternativa pro Německo se momentálně v předvolebních průzkumech drží na druhém místě a sílí i mimo své východoněmecké bašty. V říjnových zemských volbách uspěla v západních spolkových zemích Hesensku a Bavorsku a podle povolebních analýz to bylo především kvůli nespokojenosti s nekontrolovanou migrací. 

Stojíme přitom na začátku roku, v němž proběhnou volby do Evropského parlamentu, a politici ze zavedených demokratických stran přiznávají obavy. „Jestli nenajdeme řešení migrace, tak se příštích voleb velmi obávám,“ přiznal koncem roku Manfred Weber, předseda středopravicových lidovců v Evropském parlamentu. Varuje i středolevicový šéf evropské diplomacie Josep Borrell: „Podporu evropské veřejnosti mohou získat strany, které umějí využít lidského strachu a které na dobré otázky nabízejí špatné odpovědi,“ řekl v prosinci.  

Náchylná Evropa

Finální data ještě nejsou zveřejněná, podle Agentury EU pro otázky azylu (EUAA) v roce 2023 požádalo v Evropě o ochranu víc než milion lidí. To je pořád méně než během takzvané uprchlické krize let 2015–2016, kdy byli uprchlíci ve středu pozornosti. Ovšem situace je dnes z několika důvodů náročnější. Do statistik se nezapočítává 4,2 milionu Ukrajinců, kteří v EU dostali ochranu automaticky a státy se o ně též musí starat. Nově příchozí běženci se pak vrství na uprchlíky z minulé dekády, jejichž začlenění na pracovním a bytovém trhu zdaleka není završeno. 

Trvá pak nekontrolovanost migrace. „Společnost vidí a cítí, že k nám přichází příliš mnoho lidí, aniž bychom věděli, kdo jsou… Že jsme pasivní a celé se nám to prostě děje,“ popsala rozšířený pocit ztráty kontroly Deniz Yeşilgöz, která do nizozemských voleb vedla středopravicové liberály. Sama je dcerou kurdských uprchlíků z Turecka a říká, že kvůli vysokým počtům příchozích a problémům s integrací vymizelo ono vstřícné společenské přijetí, kterému se její rodina těšila v osmdesátých letech 20. století. 

 Evropa působí křehce a pasivně vůči trendům, které se odehrávají za jejími hranicemi. Ukazuje to i pohled na data z uplynulého roku. 

I necelých třináct let po začátku revoluce (z níž se pak stala občanská válka) v Sýrii jsou to právě Syřané, kteří byli vloni nejčastějšími žadateli o azyl. Za Syřany následují Afghánci, jinak ale data ukazují obrovskou proměnlivost příchozích. Východoafrická Eritrea, odkud před několika lety přicházelo nejvíce uprchlíků, už na předním místě statistik nefiguruje. Na třetí místo naopak náhle skočilo Turecko. Nejčastěji o azyl žádají turečtí Kurdové, kteří v jarních prezidentských volbách podpořili opozici a po její opětovné prohře s Recepem Erdoğanem se obávají nacionalistického a autoritářského směřování země. 

V kurdských oblastech Turecka pokračují zátahy na místní politiky i zatýkání za protivládní příspěvky na sociálních sítích. Hodně mladých Turků však odchází kvůli trvající ekonomické krizi. Zpravodajka německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Friederike Böge na podzim popsala, že se kvůli vyšším šancím na azyl učí kurdsky i turečtí občané jiné národnosti a některé převaděčské skupiny dokážou svým „klientům“ obstarat dokumenty potvrzující údajné policejní pronásledování.

Mění se i migrační trasy. Nejvíce nelegálních migrantů podle evropské pohraniční agentury Frontex směřuje ze severu Afriky do Itálie. Vloni už ale převážně nevyplouvali z chaosem rozvrácené Libye, nýbrž z dovolenkového Tuniska. 

Náhlý přesun souvisí s tamní vážnou ekonomickou krizí i s politikou stále více autoritářsky vládnoucího prezidenta Kaíse Saída. Nespokojenost obyvatel obrátil proti početným pracovním migrantům ze subsaharské Afriky. Označil je za „škůdce“, řekl, že jsou součástí jakéhosi spiknutí, které „má změnit demografické složení Tuniska“. Spustilo to vlnu diskriminace a zneužívání a tisíce Afričanů se rozhodly odplout dál na sever.