Elitářský psychiatr Frasier se vrací z devadesátek, aby utěšil televizní publikum

Objednejte si k odběru newslettery Respektu

Album týdne

Nová německá vlna zažívá renesanci. Aktualizovaný pohled na vlivný osmdesátkový žánr nabízí současná generace německých tvůrců, která charakteristický retro sound doplňuje současnými vlivy i svébytnou poetikou v textech. Jedním z velmi výrazných je nand (vlastním jménem Ferdinand Kirch), jehož novinka Durch die Blume kromě minimalistické - místy až schválně naivní - elektroniky přináší velkou porci nostalgie a touhy po hezkých chvílích.

Rodák z Würzburgu, který se hudbě začal věnovat paralelně se studiem architektury, debutoval v roce 2019. Následně se jeho singl Wohlfühlen stal svého druhu letním hitem díky reklamě na šťávy lisované za studena, v níž byl použit. Reputaci autora skladeb do horkých dnů spojených s pitím různého druhu pak nand podtrhnul skladbou s výmluvným názvem Aperol Spritz.

Novinka Durch die Blume následuje sotva pár měsíců desce Wie es ist, kterou vydal v únoru. A ovšem pokud nand otevřel rok 2023 drzou klubovou nahrávkou, pak jej uzavírá spíše melancholicky. Singl Hey Girl pojednává o stesku po milované osobě, skladby jako Kaffee & Kuchen nebo Warm & Rotwein popisují drobné požitky, které nakonec vytvářejí ty nejkrásnější vzpomínky.   

Na rozdíl třeba od vrstevníka Betterova, který do nové německé vlny reprezentované kdysi kapelami jako Grauzone, DAF nebo Trio vnáší energii indie-rocku, zůstává nand věrný minimalisticky chladnému syntetickému zvuku. Občas ho buď klubově přitvrdí, nebo naopak zjemní posunem k r'n'b, případně dá hned v několika písních prostor svému oblíbenému nástroji, jímž je překvapivě trubka.

Nand ovšem nesetrvá u prázdninového kýče dlouho. Celé album se dá vnímat i jako návrat z idylických pšeničných lánů, které zdobí jeho obal, do hlučného města k divokým večírkům a nočním výletům. Ty popisuje závěrečná trojice skladeb Durch die Nacht, U-Bahnhof a Update. Ze spořádaného nanda, který si dává kávu s dortíkem, se najednou stává z řetězu urvaný tvor ztracený uprostřed noci: „Nezastavitelný, všude je tma a já zvracím.“   Pavel Turek

 Seriál týdne

Devadesátá léta zrodila dva sitkomové megahity: Přátele (Friends) a Frasiera. První cílil na mladé městské publikum, druhý na generačně starší diváctvo coby odnož úspěšného sitkomu Na zdraví! (Cheers), z jehož štamgastů tu dostal svou platformu elitářský psychiatr Frasier Crane. Přátelům se současná kultura recyklace úspěšných projektů minulosti, která ovlivňuje produkční plány zábavního průmyslu, víceméně vyhnula. Tým poptávku vyřešil před dvěma lety formátem jednorázového vzpomínkového setkání Přátelé: Zase spolu. Producenti Frasiera a najmě jeho představitel Kelsey Grammer ale neodolali a po dvou dekádách svůj projekt vzkřísili. Prozatím jednou novou, v pořadí dvanáctou řadou s deseti epizodami na ShowTime.

Deset dílů je méně než polovina oproti předchozím sériím. Počet je nicméně možná to jediné, čím se v resuscitovaném Frasierovi odrazily aktuální tendence seriálové produkce, která od dlouhých řad ustoupila k podstatně úspornějším formátům. Jinak (alespoň podle prvních dvou epizod) působí Frasier tak, jako by se formálně, poetikou i mírou angažovanosti zasekl v devadesátých letech. Jen se místo Seattlu odehrává v Bostonu, kam se psychiatrická celebrita vrátila, aby byla blíž synovi. Otázka je, jestli je takové „ustrnutí“ nutně na škodu. 

Notně devadesátkové je už základní nastavení. Seriál vznikal před publikem ve studiu a až nepřirozeně hlasitý smích k sobě poutá pozornost, kdykoliv se na scéně stane něco komického či padne vtip. Tvůrci se snaží vytvořit iluzi, že mezi jedenáctou a dvanáctou řadou neuplynul žádný čas. Respektive jako by seriál normálně běžel uplynulých dvacet let a publikum jen naskočilo do další fáze životů jedné širší rodiny, která je světem sama pro sebe.

V jejím čele se (harmonicky) střetávali akurátní absolvent Harvardu a moderátor vlastní rozhlasové poradny s vášní pro kašmírové svetry a prvotřídní šery a jeho otec, ex policajt (John Mahoney), s vášní pro flanelové košile a pivo z plechovky. Mahoney před pěti lety zemřel, setkání rozdílných vesmírů zůstalo. Jen se generačně posunulo.

Frasierův syn (Jack Cutmore-Scott) je útlocitný hasič, který se nepotatil. První díl trpí jako většina pilotů přehnaným vysvětlováním a pomrkáváním na fanoušky, druhý už dává větší prostor postavám. Chemie mezi těmi novými a starými do velké míry určuje, jestli a jak bude Frasier fungovat. Zatím může přepadnout na obě strany. Být trpkým fiaskem i sympatickým návratem. Každopádně, v něčem je Frasier moderní – zapadá do současného trendu televize, která má utěšovat, ne znepokojovat. Jindřiška Bláhová

Výstava týdne

Jičín je město pohádek. Do poloviny listopadu výjimečně také město pohádek pro dospělé. Tvorba pětatřicetiletého malíře Martina Mulače je sice často řazena do neodekadentního proudu a děje se tak i na jeho výstavě Vzkříšení v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně - po vzoru Charlese Baudelaira i bezmála 160 let po vzniku Květů zla hledá krásu v ošklivosti. Nicméně v době, kdy se společnost vizuálně otrkala, respektive zhrubla na sociálních sítích a dnes tu dokáže najít povzbuzení do života i v záběrech ohořelých těl, by se k Mulačově tvorbě klidně hodil i jiný termín: neorealismus.

Jak kurátorka expozice Kristýna Jirátová píše v precizně udělaném katalogu blížícím se záběrem regulérní monografii: Mulačovo dílo nám dává naději, „že na konci tunelu přece jen nemusí být tma“. Ten tunel je však sakra dlouhý a temný. Ono vzkříšení v názvu výstavy odkazuje k autorově metodě, kdy oživuje mrtvé hrdiny souznící s jeho světonázorem. Ladislava Klímu, Edgara Allana Poea, Arthura Rimbauda, Aleistera Crowleyho, Oscara Wildea či Ivana Martina Jirouse. A taky Josefa Váchala; galerie mimochodem sídlí jen kousek od Studeňan, kde dřevorytec prožil poslední léta svého přeplodného života.

Jejich tváře se opakovaně vynořují z Mulačových obrazů. Tu osamoceně, jindy ve skupinách, jimž autor říká tak jako Klímův kníže Sternenhoch pandemonia. V boschovských scénách se zásadní figury světové kultury stávají uhrančivým kaleidoskopem odkazujícím nejen k chmurné civilizační minulosti (Mulač mezi ně míchá portréty masových vrahů či prostitutek), ale i k současnosti sužované kolektivní úzkostí. V obrazech je sice všudepřítomná nadsázka, jak ji známe třeba v podání Mulačova současníka Jana Vytisky. Mulačovy vize polonahých dívek, na které zezadu bezostyšně dotírá smrt, žen snažících se ze sebe všemi tělesnými otvory marně dostat žal a frustrace či ztělesněných ďáblů pasoucích se pohledem na svém hrůzostrašném díle - to by byla i na mistra dekadentního folkloru Vytisku příliš silná káva.

Nutno ale upozornit na jednu věc. Pokud by snad výše uvedené mělo někoho od zhlédnutí výstavy odradit, udělal by velkou chybu. Martin Mulač je vynikající portrétista a jeho oltářní obrazy (protože tak některé malby pojímá včetně rozevíratelných křídel) dedikované zejména Poeovi, Klímovi a Váchalovi jsou skutečně výjimečnou záležitostí. Jičínská Zámecká galerie udělala ve své dramaturgii odvážný skok kupředu a Martin Mulač ve svém souboji s jejím poměrně velkým prostorem obstál na výbornou. Teď by logicky mělo následovat nějaké to Rudolfinum nebo DOX. Jan H. Vitvar

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a pravidelně vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.