Koukej s Annet X

Objednejte si k odběru newslettery Respektu

Album týdne

Po oceňovaném debutu zachycujícím cestu dospívání a rané dospělosti Až budu velká, chci být Aneta Charitonová přichází s deskou, která už obhlíží život z dosaženého cíle. KOUKEJ SE MNOU je společný projekt Annet X a producenta NobodyListen, jehož přesné instinkty pro party atmosféru a klubový sound z něj v post-pandemické éře učinily vyhledávaného spolupracovníka zdejších velkých jmen. A to jak rapových (Yzomandias, Nik Tendo), tak popových (Emma Smetana, Jordan Haj).  

Spojení s NobodyListen dává smysl už v tom, že se tvorba Annet X a její pojetí r'n'b nachází na rozmezí obou světů. Používá slovník ulice, ale není vzdálená rádiové líbivosti – a pouze do jedné z těchto kategorií se nasoukat nedá. To odpovídá i hudebně-žánrovému výrazivu, které se rozpíná od flamencové fúze odkazující na Rosalíu až po breakbeatové trendy. Samotný název Koukej se mnou pak funguje jako pozvání do jejího světa, který je modelovaný podle parametrů šoubyznysu. Domovem a přirozeným prostředím je tu pódium a zásluhy se počítají podle toho, co člověk dal scéně.

Annet X často zpracovává rapová témata, překlápí je do zpěvu a dává jim lehkost, což vyniká především v duetech s Nik Tendem (TAKSEMITOLÍBÍ) a Viktorem Sheenem (ŠŠŠ). Právě druhý song, který zpracovává pocity nedostatečného vděku za to, co člověk investoval do svého okolí, ukazuje největší kontrast mezi mužskou a ženskou perspektivou. Zpěv „Nikdo mi nemůže říct, že jsem jim nedala dost… Já ti dala exposure, ti mě ani dík“ působí z úst Annet X melancholicky smířeně, zatímco Sheenovo spílání „Zm*di čekaj dlouho, pak se na mě přiživí“ má v sobě vzteklou zraněnost.

Stále platí, že Annet X se skvělým způsobem daří ohýbat češtinu pro účely r'n'b, aby působila nenuceně a ladně. Dělá to nejen pomocí anglicismů, ale také s využitím regionálně odstíněné výslovnosti češtiny. A nakonec i s humorem, když si v ŠŠŠ hraje s motivem letitého hitu, ale místo notoricky zažraného „šepotám“ dojde na příkaz: „Shut the fuck up.“ Pavel Turek

Film týdne

Nestává se často, aby na velkých světových festivalech vítězily dokumenty. Když si však loni odnesl hlavní cenu z Benátek snímek americké dokumentaristky Laury Poitras Všechna ta krása a zabíjení (All the Beauty and the Bloodshed), bylo to zcela po zásluze. Její film, který se nyní dostal do našich kin, je zdvojeným portrétem života a tvorby americké fotografky Nan Goldin a síly aktivismu a osobní odpovědnosti tváří v tvář zlu. Tím je tu rodina Sacklerů a jejich farmaceutická firma Purdue Pharma, která jako výrobce vysoce návykového OxyCotinu stála za opioidovou epidemií, během níž už od roku 1999 přišel o život zhruba milion lidí. Nan Goldin mohla být jedním z nich.

Závislá se stala, když jí lékař OxyCotin předepsal na tlumení pooperačních bolestí. Její příběh se nelišil od statisíců dalších. V jednom ale jiný byl. Goldin poté, co se jí podařilo závislosti zbavit, využila své slávy a postavení ve světě umění k boji proti Sacklerovým, kteří nikdy nepřiznali osobní odpovědnost. Zato si kupovali PR odpustky a dobré jméno financováním uměleckých institucí od New Yorku po Londýn. Včetně těch, které ve svých sbírkách měly nebo chtěly mít její fotografie.

Dokument začíná prvním happeningem v Metropolitním muzeu v New Yorku v roce 2018. Členové její organizace P.A.I.N. nahází do bazénu oranžové lékovky a položí se kolem jako mrtvoly. Protesty pak pokračují v pařížském muzeu Louvre či v londýnské Tate. Cílem je přimět instituce, aby přestaly brát Sacklerovy peníze a ze svých budov odstranily jejich jméno. Což se v několika případech stalo.

Kdyby Poitras zachytila jen aktivismus a volání bohatých k odpovědnosti, mohla to být pouze výmluvná kronika zásadního politického boje dneška. Poitras ale aktivismus Goldin empaticky propojuje s jejím uměním a osobní i profesní cestou. Začíná u sebevraždy její sestry utíkající z opresivní maloměstské rodiny padesátých let, ubírá se přes queer subkulturu New Yorku sedmé a osmé dekády, kterou bezprostředně zachycovala na fotografiích, jimiž si udělala jméno v cyklu Balada o sexuální závislosti. Jsou tu drogy a násilí, ale i kreativita, energie a sounáležitost komunity marginalizovaných. Modřiny v obličeji po pěstech přítele. Angažmá v hnutí ACT UP usilující v devadesátých letech o destigmatizaci nemocných AIDS. Vše zachycené na fotografiích Goldin, které ubíhají na plátně.

Před očima se tak odvíjejí osobní dějiny newyorské undergroundové scény i cesta fotografky za pochopením lží a represí ve vlastní rodině. V průběhu stále niternější – a navzdory tématu optimističtější - film jde ke kořenům její nevole k zatajování. Maskování reality, která tak může dál zabíjet. Ať už jde o sestřinu sebevraždu či zločinecké podnikání velké firmy. Film zachycuje doslova hmatatelné vzpomínky – krásné i bolestivé. Jindřiška Bláhová

Výstava týdne

Výhradně sochařskou tvorbu vystavují naše soukromé galerie minimálně. Mohlo by se zdát, že ze dvou logických důvodů: jednak se tato prostorově náročná díla špatně prodávají sběratelům a hlavně se jim – v podstatě ze stejného důvodu – málokdo z mladé umělecké scény věnuje. Druhá část věty ale v případě šestatřicetileté Terezy Štětinové a jednatřicetiletého Martina Žáka rozhodně neplatí. A možná že nebude platit ani ta první; to se ukáže po konci jejich výstavy Tři těla, šest nohou, šest rukou, která aktuálně probíhá v pražské Bold Gallery.

Štětinová (ještě jako Příhodová) vystudovala na FAMU fotku, ale od té doby se věnuje hlavně sochařině. A ne ledasjaké. Plastiky na pomezí konkrétních tvarů a abstrakce vytváří z nejklasičtějších materiálů, jakým je kararský mramor ze světoznámých dolů v Toskánsku. Z nesmrtelné materie je na výstavě k vidění třeba křehoučký Polibek, nebo naopak hodně bytelná Hlava. Dalšími jejími tématy jsou zajíc nebo vlna přiznaně inspirovaná kultovní fotografií Františka Drtikola: místo dívky levitující nad hladinou v extatickém oblouku těla tu ovšem zážitek s erotickým podtextem zprostředkovávají uhlazené vrcholky dokonale opracovaného kamene.

Žák se po absolvování AVU v ateliéru Vojtěcha Míči dál věnuje svému hlavnímu tématu, a  tím jsou expresivně realistické figury. Díky používání sádry a včelího vosku rozehrávají i ve strnulém stavu v galeriích - skrz měnící se efekty přirozeného i umělého světla odrážejícího se na jejich povrchu - své pozoruhodné tance. Teď v Boldu to platí třeba pro dívčí postavu vynořující se z mohutného sádrového bloku jak Afrodita z mořské pěny.

Vrcholem výstavy jsou jejich dvě společná díla. Žalostné srdce Héraklovo má podobu fyzicky obdařeného muže zmítajícího se v agónii způsobené vlastním přičiněním: tuto Žákovu figuru Štětinová doplnila stylizovaným srdcem z rudě natřeného habru, které shora proniká do antického tragéda jako zakrvácená sekyra. Ani druhá jejich společná práce Pramen Jana Křtitele nenabízí příliš optimismu. Spočívá v jakémsi vertikálně zavěšeném (opět rudě natřeném) lipovém lůžku, na kterém na věky odpočívá useknutá hlava novozákonního proroka.

Výstavu kurátorovala Klára Vavříková - a jestli jste si někdy kladli otázku, zda by se dal na výstavě současného umění uplatnit latex jako vhodný dekorativní prvek, pak musíte za kladnou odpovědí vyrazit do Holešovic. Jan H. Vitvar

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a pravidelně vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter