Piráti utržení ze řetězu: Netflix ulovil v asijských vodách další megahit

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Seriál týdne

Po Hře na oliheň (Squid Game) si Netflix připsal další úspěch, jehož kořeny leží v Asii. Adaptaci dlouho vydávané mangy scenáristy a kreslíře Eiičiró Ody One Piece. První řada seriálu, který fantasy pirátskou ságu převedl do živé akce, sklízí chválu od fanoušků předlohy, od nichž se dá vždy čekat přísnější metr, neboť si chrání „svůj“ kousek popkultury (uklidnit je ovšem mohlo už Odovo požehnání sérii).

Showrunneři Steven Maeda a Matt Owens si ale mohou do šanonů ukládat i pozitivní kritiky. Zdá se, že jejich pojetí dobrodružství optimistického sirotka Luffyho (Iñaki Godoy), který se vydá s nesourodou posádkou vyděděnců na moře, aby se v soupeření s dalšími piráty hledajícími mytický poklad stal králem všech korzárů, probudilo „spícího kluka“ v nejednom novináři.

Tvůrcům se podle recenzentů podařilo překonat hlavní výzvu - „přeložit“ jedno médium do druhého, aniž se ztratilo kouzlo. Tedy převést dvojrozměrnost do trojrozměrnosti. Což je o to větší výzva u mangy zakořeněné v magickém světě mýtů, příšer a šavlemi máchajících extravagantních pirátů. „Vymyslet, aby celý svět působil jako dostatečně reálný, aby se v něm mohli pohybovat herci z masa a krve, a zároveň dostatečně věrný bizarní rozmařilosti knih,“ popisuje to server The Verve.

Jedním ze základů úspěchu bylo vybudování uvěřitelných, do detailu propracovaných kulis, které představují klíčová místa, kde se příběh odehrává – jako jsou unikátní pirátské lodě nebo restaurace ve tvaru obří ryby. Kulisy pak zabydlují uvěřitelné postavy, které jsou na hraně realistického a výstředního, upřímnosti a nadsázky, naturalistického a fantaskního. Hlavní hrdina záhy získá po snězení ovoce bizarní nadpřirozené schopnosti – jeho tělo je nezdolné, elastické, schopné se natahovat do nesmyslných rozměrů a délek.

Zároveň seriál pracuje nadsazeně a často jako utržený ze řetězu se zavedeným žánrem pirátského filmu. Tím je přitažlivý a srozumitelný i pro ty, kdo nikdy o manga One Piece neslyšeli. Podobně přitažlivé může být téma osudovosti a průzračná aspirační linka cesty za vlastními sny, které jsou tím hlavním pokladem a jež si chtějí splnit v podstatě všechny postavy. Pro někoho naopak může být až psychotický optimismus pomyslným útesem, na kterém pro něj One Piece troskotá. Jindřiška Bláhová

Výstava týdne

Uprostřed Trafo Gallery v pražské Holešovické tržnici stojí houpačka. Návštěvníci se na ni mohou jen dívat, protože už je obsazená: na obou stranách na ní sedí dvě betonové děti zabalené do mikin s kapucemi, z nichž místo obličejů koukají prázdné ovály - dojem sklíčenosti podtrhuje železná mříž, která houpačku v polovině rozděluje a skrz kterou se na sebe houpající se děti „dívají“. Jednačtyřicetiletý Jakub Janovský se po loňské bilanční výstavě Betonová zahrada v Alšově Jihočeské galerii na Hluboké vrací ke svým oblíbeným tématům a pro hlavní město připravil expozici s názvem Ptáček v kleci.

Janovský na AVU vystudoval kresbu v ateliéru nezapomenutelné, letos bohužel zemřelé pedagožky Jitky Svobodové. Vždycky ho to ale táhlo k dalším médiím a dnes už si jeho jméno spojíme hlavně s malbou a plastikou. Kresebný základ je nicméně v jeho kompozicích pořád znát. V Trafo je to teď dobře vidět třeba na jeho obrazech, v nichž pracuje s motivem trička coby předmětem, který se dá použít jako nejjednodušší hráz před okolním světem: stačí si ho vytáhnout a zakrýt si jím obličej. Pro autora jsou podobné ochranitelské schrány zásadní. Na výstavě je nalezneme i v dalších variantách: deštník, obří tubus nasazený na hlavu či domeček bez oken na kolečkách.

S podobnými proprietami obvykle Janovský dokáže diváka okamžitě vtáhnout do svého snového světa plného znepokojivých příběhů. A vždy se u nich nabízí otázka, zda jde spíš o hyperbolizované vzpomínky na autorovo dětství strávené na rozhraní mezi totalitou a demokracií, nebo naopak alarmující vize blížící se apokalypsy. Kurátor Petr Vaňous nicméně Janovského vyprávěcí postupy v aktuální expozici potlačuje. Důraz klade hlavně na tíživou atmosféru projevu, jako by zkoušel rozehrát jeho osvědčené chmurné divadlo tentokrát bez herců a vystačit si jen s kulisami a rekvizitami. Jan H. Vitvar

Audio týdne

V září uplynulo sto let od narození spisovatele Ladislava Fukse. Český rozhlas výročí uctil reprízami a premiérami jeho povídek (nové nahrávky vznikly v Brně v podání Michala Bumbálka v režii Radima Nejedlého) a především premiérou dramatizace jeho literární prvotiny Pan Theodor Mundstock.

Pan Mundstock čeká každým dnem předvolánku do transportu. Zatímco jeho židovští přátelé páchají sebevraždy nebo se utěšují falešnými zprávami, on si vypracovává přesný a neměnný systém činností a kroků, které mu mají pomoci koncentrák přežít. Kdo je připraven, není překvapen, myslí si, aby pak celý jeho osud uzavřel jeden tragikomický omyl, jediná chyba v propracované struktuře jeho přesného plánu. Dramatizaci připravila Lenka Veverková v dramaturgii Zuzany Vojtíškové Sikačové. Do titulní role obsadil režisér Aleš Vrzák ideálního představitele Vladimíra Javorského. Zatímco vnější hlasový projev pana Mundstocka je tichý, zakřiknutý, přesto jistý, když svému okolí vypráví smyšlené uklidňující věty, jeho vnitřní hlas je naopak hektický, sotva dodržuje větnou stavbu a klopotně se prodírá textem.

V postavách manželů Sternových vystupují Luboš Veselý a Ivana Uhlířová, starou Sternovou vytvořila pomocí jednoduchých hlasových tahů Iva Janžurová, zvukovou vzpomínku na dávno mrtvou paní Hobzkovou výborně zpřítomnila Jitka Smutná. Ve vedlejší roli se objevil také Jaroslav Achab Haidler, který před lety zazářil v divadelní monodramatické verzi Fuksova textu v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

Jak řekl režisér Aleš Vrzák v rozhlasové Mozaice, Javorský svou postavu ztvárňoval hned ve třech polohách. První je reálný Mundstock, druhou jeho vnitřní hlas a třetí tajemný Mon, který je opět slyšet z jiného zvukového prostředí. K tomu bylo ještě nutno vytvořit zvukovou realitu okolního světa a hlasů dalších postav. Komplikovaný systém umožnilo nahrávání pomocí takzvané binaurální hlavy, která snímá zvuky a hlasy více skrytými mikrofony, aby měl posluchač pocit vnímání komplexní zvukové „mapy“. Vrzákovi, který je známý oblibou v bohaté zvukové ambaláži, se vše podařilo udržet v přehlednosti a srozumitelnosti. Inscenace je i díky tomu ve všech ohledech působivá a mrazivá. Přemysl Hnilička

Hollywood

Stávka hollywoodských scenáristů je u konce. Po 148 dnech se scenáristé ve středu vrátili do práce díky předběžné dohodě mezi vedením odborů a vedením zábavních korporací zastupovaných organizací AMPTP. I když odbory nedostaly vše, co žádaly, parametry nové smlouvy slibují zásadní plusy pro scenáristy. Zvýší se tantiémy za úspěch díla na streamovacích platformách v zahraničí, scenáristé také dostanou bonus vycházející z počtu předplatitelů. Zároveň dostali záruku, že umělá inteligence nebude ukrádat z odměn a kreditu scenáristů. Studia ji nemohou použít na přepsání scénáře a scenáristé ji naopak mohou využít se souhlasem studií. Stávka herců stále trvá. jb

Sběratelství

Krištof Kintera tvoří s Denisou Václavovou neodmyslitelný životní (viz jejich dvě dcery), pořadatelský (viz mimo jiné festival 4+4 Dny v pohybu) a - jak se nyní ukazuje - i sběratelský pár. Nedávno otevřená galerie Prostora architektky Marcely Steinbachové sídlící v bývalých telefonních ústřednách v Blanické ulici nad náměstím Míru se rozhodla dramaturgicky soustředit na výstavy soukromých sbírek lidí, kteří pomáhají mladým umělcům a umělkyním v rozletu i tím, že na počátku kariéry podporují jejich tvorbu nákupy. Po zahajující kolekci pedagoga Jiřího Petrboka nyní dochází pod názvem So sorry for being me právě na Kinteru s Václavovou. K vidění jsou díla Dávida Čerťanského, Ester Knapové, Davida Böhma a Jiřího Franty, Ondřeje Přibyla, Františka Skály či Kinterovy pravé ruky Richarda Wiesnera. jhv

Divadlo

Franzi Kafkovi věnuje soubor Cirk La Putyka a francouzský režisér Daniel Gulko inscenaci K., která má v úterý premiéru v pražském divadle Jatka78. Deset herců, akrobatů a hudebníků balancujících na hraně absurdity a humoru se představí spolu s létajícím klavírem a podle autorů půjde o „veselé a divoké cirkusové představení volně inspirované Kafkovým světem povídek a románů“. Gulko v devadesátých letech studoval v Praze u mima Ctibora Turby, dnes žije ve Švédsku a s Kafkou ho podle něj spojuje „určitý kritický a zároveň bláznivý pohled na společnost“. jhv

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a pravidelně vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.