Vina skrytá v oblacích cigaretového kouře

Výrazných političek, nota bene těch v čele států a s globálním dosahem, nemělo 20. století mnoho. Margaret Thatcher už svůj životopisný portrét má a v současném trendu hledání výrazných hrdinek se zdá, že bylo jen otázkou času, kdy někdo (opět) sáhne po Goldě Meir, ministerské předsedkyni Izraele mezi lety 1969–1974. 

Film měl sice i jasné politické načasování. Do kin vstoupil půl století po začátku jomkipurské války. Do uplynulé soboty nicméně přitahoval životopisný snímek Golda pozornost hlavně kvůli masce, obličejovým protézám a make-upu herečky Helen Mirren, již maskéři proměnili ve vrásčitou tvář první a zatím jediné ministerské předsedkyně Izraele. Útok teroristické organizace Hamás dal však snímku, který se soustředí na její roli Meir v jomkipurské válce, i palčivě aktuální geopolitický kontext.

Devatenáct dní

Mezinárodně ceněný izraelský režisér Guy Nattiv, který přesídlil do Los Angeles a má na kontě Oscara z roku 2019 za krátký film Skin, nazval svůj čtvrtý celovečerní snímek jednoduše Golda (v českých kinech se hraje s dodatkem Železná lady Izraele odkazující právě na přezdívku zmíněné Thatcher). Název odráží familiární vztah mnoha Izraelců k političce, kterou lze najít na bankovce a již historička Deborah Lipstadt ve své nové biografii nazývá Matriarchou Izraele.

O životě Goldy Meir vznikla řada dokumentů a ve fikční tvorbě už se jí věnovali autoři televizního snímku Žena zvaná Golda z roku 1982 v hlavní roli s Ingrid Bergman. I Nattiv obsadil výraznou herečku, kterou by na první pohled do Goldy Meir tipoval málokdo – Helen Mirren. Na rozdíl od čtyři dekády starého snímku přitom výrazně zužuje výsek času, kdy Meir sleduje. Místo dětství na Ukrajině, dospívání v USA a nástupu k moci včetně role při založení státu Izrael se věnuje devatenácti dnům v roce 1973.

Tedy válečnému konfliktu, kdy z pohledu izraelských politiků bojoval Izrael o přežití a z pohledu historie selhala meir coby premiérka, kdy kvůli jejím rozhodnutím zemřelo víc izraelských vojáků, než podle všeho muselo. Její činy vyšetřovala po válce Agranatova komise, Meir následně rezignovala a vzala vinu na sebe. Právě tohle vyprávění chtěl údajně Nattiv změnit. „[Odtajnění dokumentů před deseti lety] ukázalo, že to nebyla její vina. Bylo to mnohem komplikovanější. Spoléhala na nefunkční velitele, kteří udělali řadu špatných rozhodnutí a téměř zapříčinili devastaci země,“ řekl v srpnu režisér serveru Deadline.

Tvůrci sáhli po oblíbeném vzpomínkovém formátu: Meir sedí v roce 1974 před zmíněnou vyšetřovací komisí, která má zjistit, jak se mohlo stát, že vedení země útok arabského bloku nečekalo, a zda se dalo předejít tisícům obětí. Meir sama si ostatně všechny mrtvé s pedantickou pečlivostí zaznamenává do svého notesu, na který rovněž během výpovědí dojde. Golda totiž stejnou měrou pojednává také o ženě, která posléze byla ve válce sama se sebou, respektive se svým pocitem viny.

Zdraví navzdory

Sevřené huňaté obočí, vrásčité čelo, červeně podlité oči podrážděné nevyspáním i nekonečným cigaretovým kouřem, semknuté rty. Kamera pomalu odjíždí od obličeje Goldy Meir chystající se vypovídat před komisí. Když kráčí dlouhými chodbami, zdůrazní její shrbená ramena a nateklé kotníky. Od začátku vzniká kontrast mezi stárnoucí ženou, kterou zrazuje její tělo – trpí rakovinou a pobyt v nemocnici je tu klíčovým motivem – a mezi zaťatou a nekompromisní vůdkyní.

Zdraví navzdory musí občas krotit svůj kabinet jako malé děti, konejšit psychicky se hroutícího generála i laskavě motivovat šéfa Mosadu. Úvodní záběr na její tvář je zároveň svého druhu atrakcí. S obsazením Mirren se pojila divácká zvědavost, jak se ji podařilo fyzicky proměnit. Golda stvořená pomocí masek a nosní protézy je v mnoha ohledech vizuálně přesvědčivá -  ale jak děj plyne, je to nakonec právě jen „Golda povrchu“.

Rytmus filmu určují vyšetřování, válka a cigarety, kterou si jednu od druhé zapalovala. Zasedání kabinetu, porady, plánování, návštěvy generálního štábu. Válka sama je tu jen jako echo. Je slyšet z vysílaček velitelů i vojáků na bojišti a ponechána představivosti. Potemnělé a zděšené tváře generálů i stále zachmuřenější výraz Goldy Meir nabízejí emoční návod, pokud by jej někdo potřeboval.

Po počátečním váhání se plánují útoky a protiútoky, žhaví se telefonní linky do Bílého domu, respektive do ložnice amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera, který se snaží uklidnit Sověty a udržet cenu arabské ropy nízko - a s nímž Meir po nocích vyjednává ohledně vojenské i diplomatické podpory. Protřelého diplomata nakonec ve filmu „zpracuje“ nadvakrát: v domácké scéně, kdy ho s vytažením karty holocaustu přiměje jíst boršč, a později nekompromisním ultimátem, kdy je odhodlaná vyhladit třicet tisíc nepřátelských vojáků. 

Od vojenských map se děj a Golda občas odtrhávají na tajné návštěvy nemocnice, kde se doktoři snaží zastavit její rakovinu. V jednu chvíli tu pak Nattiv vloží surrealistickou sekvenci jejího stresujícího snu. Vychází z jedné věty pronesené v talk show, že už ani nemohla snít, protože ji v období krize neustále rušilo zvonění telefonů. Smyslem bylo vykreslit izolovanou starou ženu, která musí všechno a všechny v době války držet pohromadě, přestože není voják.

Nemocnice, boršč i sny mají Meir polidštit; přidat její postavě další dimenzi. Záměr režiséra i jeho obdiv k Meir jsou zřejmé, ale momentů, které by ji ukázaly jako komplexního lídra, je příliš málo a jsou příliš nekoncepční. Z nemocnice se dozvíme jen to, co filmaři zdůrazňují od začátku – že byla Meir notorická kuřačka, která si zapálila i na operačním sále. Většinu času tráví zahalená kouřem, záběr na cigaretu nebo popelník slouží jako vizuální střihy.

Zmíněný boršč je jedním z mála momentů, kdy se podaří ukázat Meir jako schopnou političku, kterou byla už od odborů v kibucu, kam se s manželem přestěhovala ve 20. letech z Ameriky, přes post velvyslankyně v Moskvě na konci čtyřicátých let až po ministerstvo práce a zahraničí, kde řešila třeba krizi v Suezském průplavu. Ve veřejném životě strávila půl století a během úřadování dokázala sehnat desítky milionů dolarů nutných k založení státu Izrael i zakročit proti palestinským teroristům, kteří zabili izraelské atlety během mnichovské olympiády.

Vlídná i tvrdá

Meir byla rozporuplná a komplikovaná osobnost, která rozdělovala Izraelce a fascinovala zahraniční pozorovatele. Ale z filmové Goldy se toho o ní moc nedozvíme. Nevíme, kdo byla, co vedlo její rozhodování, co ovlivnilo její vizi, její politiku, jak ovlivnila životy Izraelců a Palestinců. Meir ožije až v samém závěru, kdy filmaři zařadí úryvek z dobového dokumentárního filmu, kde premiérka sedí na tiskové konferenci vedle egyptského prezidenta Anvara Sadata. Je bodrá, přátelská, manipulující a chytře využívá roli babičky k navázání osobnějšího vztahu s protivníkem. V jednom krátkém záběru se v záblesku černobílé vynořuje osobnost, která dokázala být šarmantní, protřelá, vlídná i nemilosrdně tvrdá.

Snímek ji ovšem prezentuje hlavně jako stoickou nedotknutelnou figuru - a hlavně jako političku s integritou, která byla ochotná přiznat si zodpovědnost a nést následky svých činů. Na rozdíl od současného vedení Izraele v čele s premiérem Benjaminem Netanjahuem, chtělo by se dodat. Protože přesně to zaznívá v Nattivových rozhovorech – jisté rozčarování ze současné politické reprezentace. „Chybí mi lídři jako Ben Gurion, Peres nebo Rabin, protože tihle lidé byli přímí, upřímní a dokázali na sebe vzít odpovědnost za své činy,“ řekl u příležitosti premiéry Goldy deníku The Jerusalem Post.

Že ve filmu chybí Palestinci a širší historický kontext, který by heroický narativ komplikoval, se dalo vlastně čekat. Meir zásadně odmítala samu existenci Palestinců - i v její politice je tak možné hledat kořeny současné situace na Blízkém východě. Že nakonec ve filmu svým způsobem chybí i sama Golda Meir, je však paradox. Nebo volba, jak se v jednoznačně proizraelském a „promeirovském“ snímku nepouštět na tenký led. Stejně tak tvůrci odstiňují případné temné stránky premiérky a její politiky.

Podobně jako Golda Meir vysvětlovala své činy a rozhodnutí před Agranatovou komisí, bude toho hodně muset výhledově vysvětlovat i premiér Benjamin Netanjahu. Jeho vláda nejenže podcenila Hamás, ale podle domácích i zahraničních analytiků teroristy přímo posilovala. Podle izraelského deníku Haarec jednal Netanjahu se zástupci Hamásu namísto s umírněnější palestinskou samosprávou Západního břehu v čele s Mahmúdem Abbásem, zemi navíc oslabila vnitropolitická krize, kdy proti snaze pravicové vlády změnit justiční systém a oslabit demokracii už řadu měsíců protestují stovky tisíc Izraelců včetně armádních rezervistů.

Materiálu životopisného filmu o Benjaminu Netanjahuovi mají případní autoři víc než dost – což je dobrý základ, že budou ohledně symbolu rozdělené země méně jednorozměrní a méně vstřícní, než je Nattiv ke Goldě Meir. Jedině tak by se mohl výsledek stát součástí katarze izraelské společnosti, o které se nyní tak intenzivně mluví.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrice Newsletter