Rocky u Freuda. Svou nejslavnější postavou se Stallone vyrovnával s tyranským otcem

Objednejte si k odběru newslettery Respektu

Album týdne

Písničkářka Jenn Champion nikdy nebyla proslulá veselou a optimistickou hudbou. Už první kapela Carissa's Wierd, ve které na sebe upozornila na přelomu devadesátých a nultých let, se honosila žánrovými nálepkami jako sadcore nebo gloomcore. Smutek tu byl hlavní ingrediencí. V tomto ohledu zůstává její novinka The Last Night of Sadness věrná emoci a žánru, ale nabízí i naději.

Zatímco její mužští spoluhráči založili po rozpadu Carissa's Wierd v roce 2003 komerčně úspěšnější kapelu Band of Horses a stali se ambasadory nové vlny seattleských kapel, Jenn Champion vytrvala na sólové dráze. The Last Night of Sadness přichází po pětileté pauze a odmlku charakterizuje výraznější příklon ke klávesovému zvuku. Místy připomíná atmosféru osmdesátých let a soundtrack filmu Drive, jindy indie přístup reprezentovaný třeba Lorde – ale nad vším se klene textařství, které je v jádru písničkářské, až vypravěčské.

Album otevírá elektronická balada Famous, která popisuje jak autorčin životní příběh od teenagerských let po současnost, tak sny o úspěchu a rychlé deziluze: „Nikdy nechci být slavná. Myslím, že teď bych to mohla nesnášet.“ Bilancující charakter osoby, jež překonala drogovou závislost, má píseň 28, aby po ní následovala v něčem sarkastická Good News, Bad News (we're all gonna die).

Písně na albu jsou prosycené ztrátami a ohlížením se za těmi, kteří zmizeli cestou a neměli šanci dožít se dneška. To vyniká takřka na konci ve skladbě Jessica, při níž se Champion doprovází na klavír a s bolestí i vztekem vzpomíná na blízkou bytost, která se předávkovala.

Jenn Champion na albu The Last Night of Sadness zpívá o lidech, kteří se cítí příliš křehcí na život, což je pocit, který může v jistých okamžicích zachvátit každého. Přitom se brání úplné bezvýchodnosti a v nestřežených momentech překlopí sarkasmus v optimismus jako ve finální oslavné Happy Birthday: „Podívej se na sebe, nezemřela jsi. Zvládla jsi dalších 365. Některé dny byly letos fakt zlé, ale teď jsi tady a my jsme za to rádi. Všechno nejlepší, jsi pořád naživu.“   Pavel Turek

Dokument týdne

Největší akční hvězdy osmdesátých let jsou znovu vidět. Po Arnoldu Schwarzeneggerovi poslal do světa dokument o sobě i Sylvester Stallone, svého času jeho největší rival v muskulatuře, tržbách i počtu mrtvých nepřátel. Sly natočený Thomem Zimnym pro Netflix je pojatý v principu jako zpověď energického sedmdesátníka ovládajícího plátno jako rocková hvězda. Podařilo se mu stát se nepravděpodobnou hollywoodskou star a teď chce ukázat místo svalů emoce. Otázka je proč.

Do čtyřiceti je život sčítání, po čtyřicítce odečítání. Věta, kterou herec pronese v půli filmu, dobře vystihuje bilanční tón snímku. Energicky gestikulující Stallone ho otevírá ve svém domě úvahou o unikavosti času a pomíjivosti – života, kariéry a filmů. Stěhováci přitom průběžně odnášejí filmové memorabilie včetně sochy Rockyho v nadživotní velikosti. Nakonec jsou nejdůležitější lidé z masa a krve, rodina, pro niž chce teď být přítomný. Právě rodina je klíčovým motivem. Respektive hned dvě: ta, v níž vyrůstal, a jeho vlastní. Opakovaně se vrací k násilnickému otci, jenž podle bratra Franka na staršího sourozence žárlil. Po úspěchu oscarového Rockyho, jímž Stallone v roce 1979 prorazil, se "parazitně" pokusil natočit vlastní boxerský film Sonny.

Film rekapituluje akt sebestvoření. Příběh podceňovaného kluka s povislými koutky a mumlavou řečí, který byl strůjcem vlastního úspěchu. Když pro něj neexistovaly role, napsal si je. Neláska doma ho vedla k hledání uznání jinde. U publika. Jeho cestu určovala jeho tvář. „Někdo s mojí vizáží nemůže hrát Shakespeara,“ glosuje. To mu ale nebrání Shakespeara docenit, stejně jako Marka Rothka, jehož obraz mu doma visí. Vysvětluje na něm svoji filosofii. Klíčové je vědět, co člověk umí, kde je jeho místo a nesnažit se o nic jiného, jen o perfektní verzi svých silných stránek – což pro něj byli Rocky a Rambo, drsňáci s dobrým srdcem.

Snímek vznikal ve spolupráci se Stalloneho produkční společností Balboa Productions a herec je hlavním (a dobrým) vypravěčem svého příběhu. Což také znamená, že nad ním má kontrolu. Čekat objevnost nebo objektivnost je naivní. Mimo zůstávají kontroverze, stejně jako politika ve vztahu k Rambovi, kterého si Ronald Reagan svého času vyvolil za maskota své zahraniční politiky vůči SSSR. Stalloneho odstup od kariéry stejně jako nelítostný pohled na vztah s otcem je zároveň upřímný v tom, co chtěl emočně do filmů vnést: frustraci, psychologické problémy. Šest filmů o Rockym se tu stává terapeutickým diářem vyrovnávání se s otcovstvím včetně vlastního. Do Rockyho V ostatně Stallone obsadil syna Sage: chtěl mu dát všechno, co od svého otce nikdy nedostal.

Stallone je fascinující postava dějin kinematografie. Mohl by mluvit zajímavě o řadě témat. V tomhle ohledu je Sly trochu promarněná šance. Jistě to však neplatí z pohledu muže, který podstatnou část kariéry přesně věděl, co dělá, a dokázal se opakovaně vracet. Dokument je třeba brát jako součást jeho aktuální televizní kariéry a promo k ní. K seriálu Tulsa King (nepřekvapivě o otci, jenž se snaží najít cestu k odcizené dceři) letos přidal reality show The Family Stallone. I tady je jako otec největší akční hrdina. Jindřiška Bláhová

Výstava týdne

Vše, co si o sobě myslím, mi začalo připadat bytostně podezřelé, došel k přesvědčení pětačtyřicetiletý Vladimir 518 a pojmenoval tak svou výstavu v pražské Platformě 15. O novém prostoru jsem na tomto místě referoval už před třemi týdny - a aniž bych chtěl galerii protežovat, tahle výstava si to prostě zaslouží. Zdaleka nejen proto, že během vernisáže minulé úterý proměnila jinak ospalou Píseckou ulici v pouliční párty, protože do komorní galerie se všichni dorazivší Vladimirovi obdivovatelé a obdivovatelky nemohli vejít.

Vladimir 518 s kurátorem Radkem Wohlmuthem galerii zaplnil zejména pěticí velkoformátových pláten. Ústřední trojice nese název výstavy a je vzájemně provázaná: nejde o samostatné obrazy, ale triptych, v němž se autorova hlava plná ocelových konstrukcí a betonových sloupů postupně zbavuje tíživého obsahu. Podobně koncipovaný je následující diptych Zasranej motivační proslov. V něm jedna hlava přes mezeru mezi obrazy krmí druhou proudem informací, až té druhé lezou oči z důlků.

Hlava je vůbec téma celé výstavy. Hodně povedené jsou malé autoportréty na překližce. Jsou to na první pohled silácké malby s navršenou hmotou barvy, ale ve výsledku působí křehce: z jedné strany se na ně dá dívat jako na prezentaci autorova nezdolného ega, z druhé jeho plachosti a nejistoty. V kombinaci s výše zmíněnými velkými formáty tak akce umělce občanského jména Vladimír Brož hodně vypovídá nejen o něm, ale vůbec o současné společnosti.

Zatímco ve světě sociálních sítí se důsledně nosí sebevědomí a dokonalost, v reálu si člověk stále ještě může dovolit ukázat i svou pravou tvář - sice mnohem méně ideální, ale zato upřímnou a tím přitažlivější. Tak jak to dělá Vladimir 518 na své výstavě.  Jan H. Vitvar

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a pravidelně vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter