V nostalgickém světě Wese Andersona se něco pokazilo

Objednejte si k odběru newslettery Respektu

Album týdne

Po Čaru přichází Rauš. Novinka kapely Tomáš Palucha se nepřestává nořit do stavů, které vedou hráče i publikum mimo běžné racionální počínání a vyzdvihují spontaneitu, trans, euforii z hluku a zároveň pospolitost. Uskupení, jež se během posledních deseti let rozrostlo kolem ústřední dvojice kytaristů Jana Tomáše a Libora Paluchy, vždy sázelo na hypnotické účinky rockové (případně post-rockové) hudby. Tentokrát ale ubírá na mocném soundu ve prospěch pudovosti až primitivnosti.

Ta se o slovo hlásí hned v úvodní skladbě Hlad/Pistol, případně v německy zpívaném singlu Wilde Jagd. Obě v sobě pojí jak zkušenost s metalem, tak se vztahují k rukopisu českého předlistopadového undergroundu. Tomáš Palucha - v současně době čtveřice, která se na deskách jako obvykle ještě rozšiřuje o řadu hostů – tak vynalézavým způsobem spojují postupy mnoha různých žánrů. Na jednu stranu se jedná o všehochuť, na straně druhé Rauš přináší typicky středoevropské prolínání vlivů, do nějž si cestu nachází německý krautrock, ozvěna newyorských The Velvet Underground, tuzemských DG 307 nebo Plastic People i americká post-metalová škola. Odpovídá tomu střídání jazyků, jimiž se zpívá: od češtiny přes němčinu po angličtinu. S tím vším Tomáš Palucha zacházejí zcela suverénně tak, aby posluchačstvo zakusilo co možná nejintenzivnější vytržení.

„Anebo si to vyměníme, tak už se neboj. Na tom, co řekneš, nikdy nezáleželo. Mysli na dech, na dech a na cíl,“ zní úvodní slovo mluvené do zmíněného hybného tracku Hlad/Pistol, jímž kapela startuje svůj Rauš. Ten pro ni není stavem otupenosti a zapomnění, ale naopak zbystření a existence v přítomné okamžiku. Jde o excitaci všech smyslů, které člověka mohou zachvátit při krvežíznivém lovu, a zároveň díky nim může nahlédnout do svého nitra. Což je cesta, kterou album opíše během intenzivní půlhodinky svého trvání. Na začátku je trans, na konci otázka, kterou si ve skladbě Good Man Bad Man klade hostující vokalista Todd Nesbitt: „Jsi dobrý člověk?“ Pavel Turek

Krátký film týdne

Režisér Wes Anderson má depresi. Tahle diagnóza na dálku není míněná jako psychologická evaluace amerického tvůrce, ale spíš coby verdikt nad jeho tvorbou. Anderson se zdá být na tvůrčí křižovatce. Už jeho zatím poslední celovečerní hraný snímek Asteroid City ukázal, že se ve věčném audiovizuálním hračičkou - proslulém symetrickými kompozicemi, nostalgickými světy rozloženými na mikro-detaily, tragickými snílky a pastelovou paletou - cosi zásadního zlomilo. Že ztratil víru ve vlastní metodu, respektive v její potenciál hojit nejistoty a neurózy hypercitlivých diváků. Čtyři nové krátké snímky, které natočil podle povídek anglického spisovatele Roalda Dahla, tohle podezření potvrzují.

Podivuhodný příběh Henryho Sugara (The Wonderful Story of Henry Sugar) měl premiéru v září na festivalu v Benátkách a teď je sedmatřicetiminutový snímek k vidění na Netflixu. A spolu s ním další tři krátké novinky Otrava (Poison), Krysař (The Ratcatcher) a Labuť (The Swan) – jedna temnější než druhá. U všech čtyř děl jde o druhé Andersonovo setkání se spisovatelem Roaldem Dahlem. Už v roce 2009 zfilmoval – animovaně - jeho knížku pro děti Fantastický pan Lišák (Fantastic Mr. Fox). Nyní sáhl do Dahlovy povídkové sbírky z roku 1977 The Wonderful Story of Henry Sugar and Six More, která je někde napůl cesty mezi tvorbou pro děti a cynickou prózou pro dospělé plnou nečekaných zvratů.

Henry Sugar je bohatý a zahálčivý starý mládenec, který se zmocní jogínského tajemství, jež mu umožní vidět svět se zavřenýma očima. Využije ho, aby podváděl a vyhrával v kartách. Anderson povídku inscenuje jako divadelní kus. Postavy procházejí po jevišti a předávají si vyprávění, většinou mluví přímo do kamery. Začíná samotný Dahl ve své chatě. Podělí se o své rituály – nejde psát bez šesti nabroušených tužek – a stoicky, s kamennou tváří sděluje, co nás čeká. Záhy vyprávění předá Henrymu Sugarovi (Benedict Cumberbatch) a štafeta pokračuje do Indie a zpět.

Inscenace je někde mezi pestrobarevným leporelem a kulisami, které posouvají roztržití technici. Jejich přítomnost je jen zlomkem řetězícího se zcizování, kdy postavy komentují, co právě dělají, nebo dostanou na hlavu sud, aby zažily, co umí jogín s rentgenovým viděním. Anderson tak na jednu stranu vizuálně pracuje s Dahlovým jazykem a stylem založeným často na třetí osobě, repetici, detailu, rozmařilých humorných momentech a nekonvenčních postavách. Na druhou upozorňuje na umělost vlastního světa, která/ý se hroutí. Jeho scenérie se doslova rozkládají a v dalších povídkách rozpadají před očima. Jakoby už nevěřil ve vlastní univerzum a schopnost ho smysluplně vytvářet.

 Všechny povídky sice nesou znaky jeho rukopisu, ale je v nich i něco autorsky vnitřně znejistělého a sebereflexivního. Zatímco Podivuhodný příběh končí v naději, další povídky jsou variacemi na odstupňovanou mizérii. Vrcholem je Labuť, dahlovsky nekompromisní pitva lidské krutosti, která naráží na roztomilost režisérova stylu jako zkrvavená křídla umírající labutě. Co zmůže s krutostí světa a niternými bolestmi hrdinů často uvězněných ve své hlavě jeho charakteristický mix ironie a upřímnosti? Nic moc, přiznává Anderson. Jindřiška Bláhová

 Výstava týdne

Opravdu málokdo zná tak dobře katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě jako památkář Petr Chotěbor. Vždyť na Hradě pracuje už jednačtyřicet let. Pohled, který se mu pravidelně nabízí z lešení do interiéru katedrály během nikdy nekončících oprav, mají nyní možnost spatřit návštěvníci výstavy Okna svatovítské katedrály, která probíhá v Císařské konírně Pražského hradu.

Nejprve si „prosvištíme“ správná slovíčka. Vitráží je v katedrále jen pár, najdeme je v oknech „s atypickými, bezpečnostními a nebarevnými výplněmi“, jak informuje úvodní panel výstavy. Zato malovaných vitrají je v chámu nepočítaně. Ty nejstarší ze 14. století se dochovaly jen ve zlomcích a v expozici leží v jedné z vitrín. Jinak akci dominují zbrusu nové fotografie, které v perfektních detailech zdokumentovaly podobu ostatních oken během nedávných oprav katedrály. Snímky jsou na zdech doprovázeny podrobnými údaji o objednatelích vitrají, donátorech, autorech námětů, uměleckých návrhů a v neposlední řadě i zhotovitelích.

Většina oken v katedrále vznikla v letech 1865-1969. V čele s tím největším, 160 m2 velkým oknem na jižní straně příčné lodi, pro které Max Švabinský navrhl ve třicátých letech scénu s Posledním soudem. Pozoruhodná je ale třeba také Hasenburská kaple. Tu v roce 1933 pojal Cyril Bouda jako scénu s kladením základního kamene k dostavbě dómu z roku 1873 a umístil do ní Františka Palackého, kapelníka kůru Jana Nepomuka Škroupa a také donátora okna, břevnovského velkostatkáře Jana Kolátora, který coby malý hoch podává kardinálovi Friedrichovi knížeti Schwarzenbergovi kladívko a lžíci.

Výstavou se dá procházet i několik hodin, natolik je obrazově i informačně výživná. Fotografickou dokumentaci katedrály pořídil zakladatel hradní fototéky Jan Gloc a nutno říci, že jeho práci mu lze jen závidět. Jan H. Vitvar

Filmový festival

Výběr nejnovějších německých, rakouských a švýcarských filmů nabídne od příštího čtvrtka festival Das Filmfest, který bude po pražském úvodu pokračovat v Brně a Olomouci. Představí se na něm novinky renomovaných tvůrců jako Christian Petzold či Andreas Dresen. Od prvního bude k vidění drama Ohnivě červená obloha (Roter Himmel), od druhého životopisný snímek o boji německé Turkyně za propuštění jejího syna z Guantánama Rabiye Kurnaz vs. George W. Bush (Rabiye Kurnaz gegen George W. Bush). Uveden bude i Německou filmovou cenou ověnčený snímek Elfriede Jelinek – Jazyk urvaný ze řetězu (Elfriede Jelinek – Die Sprache von der Leine lassen), portrét kontroverzní spisovatelky, feministky a nositelky Nobelovy ceny za literaturu. Festival zahájí v Lucerně drama Sisi a já, reinterpretace mýtu o císařovně Alžbětě Bavorské. jb 

Hudební ceny

Prestižní německou hudební cenu Opus Klassik v Berlíně převzal dirigent Jakub Hrůša. Zabodoval coby dirigent roku s nahrávkou hudby Hanse Rotta, Gustava Mahlera a Antona Brucknera, kterou pořídil s Bamberskými symfoniky pro společnost Deutsche Grammophon. Cenu si odnesl i v Praze žijící cembalista Mahan Esfahani za koncertní nahrávku skladeb Bohuslava Martinů, Hanse Krásy a Viktora Kalabise, která vznikla ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Alexandera Liebreicha. tur

Výstava

Po dvaatřiceti letech se rozhodly české veřejné galerie znovu připomenout dílo nonkonformního, předčasně zemřelého výtvarníka Antonína Tomalíka. Po Galerii hl. města Prahy, jež mu retrospektivu uspořádala už v roce 1991, se nyní přidala Galerie výtvarného umění v Ostravě akcí Antonín Tomalík mezi svými. Rodák z Jablunkova odešel ze světa dobrovolně v roce 1968, kdy mu bylo pouhých 28 let. Expozice nabídne nejen na čtyřicet děl průkopníka gestické malby, ale i jeho přátel včele s Vladimírem Boudníkem a Janem Koblasou. K výstavě vychází vůbec první Tomalíkova monografie, vernisáž proběhne příští úterý. jhv

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a pravidelně vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.