0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Playlist14. 5. 2024

Hitem letošního léta bude Espresso

Sabrina Carpenter | Nebinární Eurovize | Vlast Nikol Bókové | Odkaz Stevea Albiniho

Sabrina Carpenter na letošním MET Gala
Autor: Profimedia.cz

Čtete jeden z našich pravidelných autorských newsletterů, které vám mohou chodit jako e-mail - přihlaste se k jejich odběru podle vlastního výběru. Vždy v daný den je pro vás píšou Tomáš Brolík (Prostředek Evropy), Pavel Turek (Playlist), Silvie Lauder (V pasti pohlaví), Andrea Procházková (Zákony politiky), František Trojan (Mimo záznam) a Jiří Sobota (Americká krása).

Newslettery

1. Budí každoroční zvědavost, ale v tuto chvíli už je jasné, jaký bude ten letošní. Rok 2024 našel letní hit v prosluněném singlu Espresso zpěvačky Sabriny Carpenter. Aktuálně nejhranější skladba streamovacích platforem, která sesadila z první pozice dokonce i Taylor Swift, měla premiéru začátkem dubna, krátce před vystoupením Sabriny Carpenter na festivalu Coachella.

„To jsem já, espresso,“ zpívá se v refrénu houpavé discofunkové písně, která je plná sexuálních podtextů vyjadřovaných sebevědomě i vtipně. Po loňských Flowers od Miley Cyrus, které byly hymnou sebepřijetí a odvahy pustit se do nové, soběstačné etapy života po rozpadu vztahu, je Espresso velmi koketní věc.

Carpenter se přirovnává k pořádné dávce kofeinu, která nedovolí usnout muži, jenž o ní sní. Ten se převaluje se a nepřestává na ni myslet. Na rozdíl od mnoha jiných hitů posledních let, které zachycovaly emoce žen, které si vystačí bez mužů – zmíněné Flowers nebo New Rules od Duy Lipy –, Espresso na to jde úplně jinak. Carpenter tu zpívá z pozice ženy, která si je vědoma své přitažlivosti a hodlá ji využít pro sebe: „Ta skladba vnímá feminitu jako superschopnost a přijímá sebevědomí plynoucí z toho, jaké to je být takovou mrchou,“ uvedla k tomu zpěvačka v rozhovoru pro Vogue.

 

2. Organizátoři Eurovision Song Contest se tak moc a úzkostlivě snažili, aby politické postoje spojené s děním v Gaze a hlasy volající po klidu zbraní zůstaly mimo rámec soutěže, až se celý večer stal politickým ještě jiným způsobem. A to na úrovni identity.

Večer korunovala divoká skladba The Code kombinující rap, drum and bass a operu od nebinárního švýcarského zpěváctva Nema, která pojednává právě o snaze vymanit se z binárního kódu, který gender představuje. A nebyl to jediný nebinární člověk, který ten večer v Malmö vystupoval. Irsko reprezentoval*a Bambie Thug a přístup organizátorů z EBU (Evropské vysílací unie) k nebinárním osobám krátce po skončení přenosu zhodnotil*a jako otřesný: „My jsme tím, co vytváří Eurovizi, ne EBU,“ zaznělo. „Svět promluvil. Queer lidé přicházejí a nebinární vítězí.“       

3. V den výročí úmrtí Bedřicha Smetany – 12. května, na nějž tradičně připadá zahájení Pražského jara – se odehrála ještě jedna událost, která se Smetanovým odkazem úzce souvisí. Na odpoledním, intimně pojatém koncertě v Písecké bráně představila skladatelka a klavíristka Nikol Bóková společně s Baborák Ensemble a pěvkyní Bellou Adamovou svůj nový cyklus Her Country.

Bóková si už dlouho razí zcela vlastní cestu na pomezí klasiky a jazzu – a její pocta Smetanovi vede dialog nejen se skladatelovou hudbou, ale obecně i se symbolikou, kterou je Má vlast zatížená. Nebojí se vstoupit do takto exponovaného terénu a počínat si v něm suverénně. Šárka se v jejím podání mění na Miladu Horákovou, husitský Tábor nahrazuje důl Darkov a industrializací zjizvená krajina Ostravska.

V cyklu skladeb, které jsou sevřené jménem Její vlast, se projevuje nejen feministická perspektiva, ale také zamyšlení nad tím, jak v době globalizace, vykořeněnosti a současně s hrozícím nebezpečím nacionalistických tendencí může vypadat vztah k domovině. Pozoruhodné dílo, v jehož rámci Bóková obohacuje svůj uvolněný minimalismus ozvěnou romantického patosu, by mělo být k dostání ještě letos i jako studiová nahrávka. Vyjde na jejím vlastním labelu Soleil et Pluie.  

 

4. Zpráva o úmrtí hudebníka a zvukového technika Stevea Albiniho, který se podílel na nespočtu kultovních nahrávek, zasáhla hudební scénu napříč všemi žánry. Četné kondolence a vyznání obdivu i vděčnosti přibývají od minulé středy den co den. Albini se dotkl života mnohých. A to nejen schopností zachytit autentický syrový zvuk kapely v nahrávacím studiu, ale především názory na fungování hudebního byznysu a odhodláním nehrát podle jeho pravidel.

Albiniho kapela Shellac měla svůj vlastní, zcela rovnostářský přístup ke koncertování a komunikaci s publikem. Na vystoupeních odmítali zábrany mezi jevištěm i hledištěm, ale také guest list či novinářské akreditace. Bylo to prosté a byli v tom všichni stejně: Kdo chtěl přijít, koupil si lístek. Stejně tak Albini šetřil rozhovory a k profesionálním novinářům přistupoval s nedůvěrou. O to víc jsem si vážil toho, že se mi na přímluvu jeho blízké spojky z české hardcore-punkové scény Miroslava Švece alias Tschepitze podařilo domluvit si s ním v roce rozhovor 2010 a strávit hodinku ve foyer hotelu v Barceloně, kde Shellac pravidelně každý rok hrávali na festivalu Primavera.

            

Často na ten rozhovor i jeho pronikavý pohled a postřehy vzpomínám. Albini kladl důraz na integritu tvůrčí osobnosti a usiloval o to, aby všechny kroky, které hudebníci ve studiu činí, byly výsledkem jejich svobodných rozhodnutí. A ne toho, že je do něčeho nutí firma, případně i oni sami. „Proces nahrávání je škola pro všechny zúčastněné strany,“ popisoval mi tehdy Albini něco, co se dá snadno aplikovat a zobecnit i na jiné oblasti spolupráce a lidského konání. 

 „Moje zkušenost je ta, že když dáš kapele dostatečně najevo, že jsou to oni, kdo mají zodpovědnost za svá rozhodnutí, tak je skutečně můžou učinit. Pokud dovolí někomu jinému, aby za ně rozhodoval, pak se ochudí o značnou část toho, co to znamená mít kapelu. Musí si to sami rozhodnout, aby za tím mohli stát. Kdybych tam vstupoval s tím, že si myslím, že by něco mělo být rychle nebo pomalu, tak tím tu kapelu vlastně okrádám o její vlastní estetiku. Můj styl je poskytnout jim všechny informace, které potřebují, a nechat je se rozhodnout. Nikdy se nestalo, že by kapela zůstala nerozhodná a bezradná. Ve chvíli, kdy pochopí, že rozhodování je na nich a musí jej učinit, postaví se k tomu vždy čelem. A většinou se následkem toho zlepší i jako kapela. Hudba se stane přirozeným výrazem jejich vztahů.“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].