Ľudovít Ódor: Neuměl jsem prezidentce říct ne

V úvodu své knihy Rychlokurz geniality, která teď vychází česky, se dopouštíte pozoruhodného výpočtu – píšete, že součet počtu kapitol plus počet divů světa dává při rozložení podle anglické abecedy pozadu slovo Soros. Jak vás ta rovnice napadla?

No, udělal jsem si takovou legraci, takovou věc pro zábavu. 

Zase taková legrace to ale není, Slovensko je silně zakonspirované. Cítil jste ten pocit spiknutí v úřadu premiéra hodně?

Ano. Ale já jsem tuhle větu psal ještě před tím, než jsem se stal premiérem, a tehdy to byla spíš taková sranda. Ale zažil jsem to pak na vlastní kůži, že i mě současný premiér Fico a mnozí další označovali za Sorosova člověka, protože učím na jím založené Středoevropské univerzitě. Takže ano, bylo to tam cítit mnohem víc. Nejdřív jsem si myslel, že je to možná jen důsledek pandemie, že jsou lidé zavření, bojí se a tím pádem víc věří dezinformacím, ale nebylo to jen tím. Je vidět, třeba ve srovnání s Českem, že to má na Slovensku kořeny mnohem, mnohem hlouběji.

Čím to je?

V Česku politici na tuto vlnu nenaskočili tak intenzivně jako u nás. U nás v zásadě většina politické scény krmila dezinformační weby a říkala ty věci, které chtělo jejich publikum slyšet. A nedávná předvolební kampaň byla extrémně štvavá a nenávistná, takže i my v úřednické vládě jsme to pociťovali jako velmi nepříjemné. Ale samozřejmě, věděli jsme, do čeho jdeme. Nestěžovali jsme si, že na nás útočili.

Po volbách zůstalo Slovensko rozdělené. V knize připomínáte, že v roce 1914 našli protivníci ve válce společnou hodnotu, která je pozvedla a spojila, a přestali válčit: o Vánocích vylezli Britové a Němci ze zákopů, uctili padlé druhy, povečeřeli spolu, pak si zahráli fotbal. Vidíte na Slovensku nějaké takové Vánoce nebo podobnou spojující věc?

Hledal jsem delší dobu, co by mohlo takovým pojítkem být, protože Slovensko byla úspěšná země většinou tehdy, když jsme měli společný cíl – chtěli jsme vstoupit do EU, zvládli jsme to, pak do eurozóny, zvládli jsme to, no a potom jako by se ztratil kompas. Momentálně nemáme nic, za co by všichni bojovali. Myslel jsem si, že postupem času přijdeme na to, že když ekonomika stagnuje a jsou tu nějaké krize, tak se možná spojíme, abychom udělali víc směrem k budoucnosti. Byl tu případ plánu obnovy pro čerpání peněz z EU, u nějž má každá země projít nějakou digitální a zelenou transformací, tak jsem předpokládal, že tohle by tím pojítkem mohlo být, ale mýlil jsem se. V těch měsících kampaně vůbec nešlo o žádné společné téma, skoro nikdo ani náhodou nehledal něco pro dlouhodobý prospěch Slovenska. Hlavní souboj byl o tom, kdo je náš nepřítel, proti komu bojovat. Dokonce to šlo i do fyzických útoků, a co je nejhorší – lidem se to i líbilo. To už jsem vůbec nechápal, jak může být u nás tak zle. Ale ještě k té společné hodnotě. Jako premiér jsem hledal nějakou pozitivní, a tak jsem za takové vládní téma dal talent mladých lidí – abychom jim vytvořili vhodné prostředí. Rozpracovali jsme to téma do opatření, protože schopnost udržet si a přilákat talent rozhodne o budoucnosti země. Ale až tak moc se to nechytlo, i když mladí lidé byli samozřejmě rádi.

Jak by se poznalo, že se to chytlo?

No, čekal jsem, že ta vláda, která po volbách přijde – nebo tedy teď už přišla –, na to dá důraz. Ale opět, jak vidíme, všechny peníze a opatření směřují většinou na starší generace. O mladé se vůbec málokdo zajímá a vidíme, že ty činy tam teď nejsou.

Ještě z vaší knihy: píšete v ní, že dnes je každý z nás jiným člověkem, než byl včera, protože naše vědomí se mezitím změnilo, obohatilo o nové zkušenosti. Vy sám jste se stal z občana na pět měsíců předsedou vlády a vedl jste zemi, takže jak moc jiný jste? 

Ta proměna stále ještě probíhá, znamenalo to poměrně vážný zásah do kariéry i do osobního života. To, co na tom bylo opravdu výborné, je ta neopakovatelná zkušenost vidět absolutně zevnitř, jak se řídí země, co jsou ty problémy, které bychom měli řešit daleko intenzivněji, a setkávat se i s jinými lídry a mluvit o tom, co nejen Slovensko, ale celá Evropa potřebuje. Takže manažersky to bylo velmi zajímavé. Jednoduché už ale nebylo najít lidi, kteří všechno, co dosud budovali, nechají být a půjdou na pět měsíců do arény, aby na ně mohli lidé bučet a křičet a politici útočit. Ta zkušenost mě vnitřně posílila. A ano, Slovensko je vnitřně polarizované, ale stále je tu velká masa lidí, kteří to s touhle zemí opravdu myslí dobře a vyplatí se s nimi mluvit a vyhledávat je. A takové jsem našel nejen v těch, co šli do vlády se mnou, ale i na jednotlivých ministerstvech, i ve firmách. Dalo mi to takovou dodatečnou energii do života, že přece není všechno ztracené. A kdybych měl odpovědět v jedné větě, řekl bych, že mám trochu širší obzory než předtím, kdy jsem řešil především odborné věci, ne ty celospolečenské. Jsem tedy za tu zkušenost vděčný.