Nechte nás být, říkají koráli lidstvu svým blednutím

Eva Majerová je korálová bioložka, která vystudovala na Masarykově univerzitě v Brně molekulární biologii a genetiku. Zkoumá molekulární a buněčné mechanismy bělení korálů v Havajském institutu mořské biologie na Havajské univerzitě. Následující text je kráceným přepisem podcastového rozhovoru, který s ní vedl Štěpán Sedláček. 

Jak dlouho už vlastně děláte výzkum na Havajských ostrovech?

Původně jsem přijela jen na dva roky. Ale nějak se stalo, že už jsem na Havaji něco přes šest let.

Specializujete se na genetiku. Jste ale také potápěčka. Kolik času v práci trávíte pod mořskou hladinou?

Míň, než bych si přála. Jsem molekulární bioložka a genetička, takže nejvíc času trávím v laboratoři se zkumavkami, s pipetou a chemikáliemi. Ale snažím se být pod vodou co nejvíce, ať už ve svém volném čase, nebo pracovně. Většinou pomáhám kolegům s jejich projekty, osobně si v terénu potřebuji alespoň jednou ročně vyzvednout nějaké korály.

Jinak v institutu máme vypracovaný dokonalý systém jejich pěstování, různě hluboké kádě připojené na perfektní systém s filtrovanou vodou, všechno jak z pohádky. Takže bych vůbec nemusela do vody - stačí vyjít z laboratoře, sejít pár schodů a mám k dispozici vlastní kolekci korálů. 

Mohla byste přiblížit, jaké to pro vás je, když se potápíte u korálů? Je to už rutina, nebo vás ten podmořský „prales“, který většina lidí zná jen z přírodopisných filmů, stále překvapuje?

Do určité míry je to rutina, to ale neznamená, že mě to stále nepřekvapuje. Moře miluji a ráda trávím čas pod vodou. Vždycky je to krásný pocit, když člověk skočí z lodě a podívá se na útes. Je to podobné, jako když chodíte do lesa. I když jste v tom lese byli tisíckrát, stejně si budete užívat pocit klidu, že zpívají ptáci a sem tam přeběhne srnka. Pod vodou je to stejné. Nikdy nevíte, co uvidíte… Vždy doufám, že třeba rejnoky, žraloky nebo propluje želva.  

Je pravda, že vedle široké škály různých organismů, které sdílejí korálový útes a srší nepřeberným množstvím barev, je to zajímavé i zvukově?

Ano. Ono se říká, že potápění je taková klidná záležitost, že je člověk v tichu. Avšak pod vodou je spousta hluku. Vytvářejí jej například ryby, které chroupou odumřelé části korálů a filtrují z nich řasy. Neustále se ozývá chroupání, křupání, plácání… Mimochodem – tyto ryby tímto dávají vzniknout krásným bílým písečným plážím. Takže těch zvuků je tam spousta, do toho se samozřejmě ještě přidávají zvuky, jež vytváří člověk – lodě, kajaky, plavci… Avšak nejúžasnější, co jsem kdy slyšela při potápění, jsou velryby. Většinou je nevidíte, protože o vás vědí a udržují si odstup. Na zpívání keporkaků ale nikdy nezapomenu.    

Když je řeč o zpěvu, jaký mají na Havaji a v Polynésii koráli kulturní význam? V literatuře jsem narazil na havajský zpěv o vývoji života na zemi s názvem Kumulipo, který do češtiny přeložil Václav A. Černý. V prvních verších o vzniku světa se píše: „Ta noc porodila./ Zrodil se Kumulipo z té noci,/ zrodila se Poele/ zrodil se korál, z něj vzešel korál-větevník…“ A pak pokračuje dlouhá série různých mořských i suchozemských organismů, které podle mýtu postupně přicházely na svět. Překvapuje vás jako bioložku, že koráli figurují na prvním místě?

Máte výborné zdroje. V rámci příběhu stvoření Kumulipo koráli hrají zásadní roli. Jsou hned v patnáctém verši, kde se mluví o tom, že korál dal vzniknout veškeré živočišné říši. Nevím, jestli mě to překvapuje jako bioložku, ale jako Středoevropanku určitě ano. Ovšem když člověk začne vnímat místní kulturu, začne to vidět jinak. Rozumím tomu, proč Polynésané věřili, že svět byl stvořen z moře. Koráli jsou něco jako stromy v lese a lidé tady už tenkrát věděli, že bez korálů nebudou ryby a bez ryb nebude obživa. Havajci dodnes věří, že bez moře není život. Spojení s mořem a současně s horami je pro ně zásadní a prolíná se celou kulturou. V havajské angličtině se říká Mauka to Makai – od hor až po moře. Vyjadřuje to, jak by se Havajci měli starat o svoji vlastní zem. V havajštině to vyjadřují slova Mālama ʻĀina, tedy starat se o zemi tak, aby se pak postarala o nás. Je to celá série praktik vedoucích k tomu, jakým způsobem obhospodařovat a ochraňovat ostrov. Nechci příliš zabíhat do historie, ale velkým problémem je, že Havaj je stále okupovaným státem, který byl k USA připojen ne zcela po chuti místních obyvatel. A to říkám hodně diplomaticky.  

Zhruba před dvaceti lety se za to Spojené státy omluvily…

Americký prezident se za to omluvil, ale to je tak všechno, co s tím udělal. (Šlo o rezoluci schválenou oběma komorami Kongresu, kterou podepsal v roce 1993 prezident Bill Clinton, tedy sto let po zániku Havajského království – pozn. red.) Kolonizace tady probíhala opravdu drsně. Ještě v sedmdesátých letech bylo zakázáno mluvit havajským jazykem, kvůli tomu byl téměř vymýcen. Lidé nemohli projevovat svoje kulturní praktiky a byli násilím amerikanizováni. Vštěpovali jim, že havajská kultura a obyčeje jsou zvyky líných a nevzdělaných lidí. Nechci ale dál zabíhat do politiky, říkám to proto, že Havajci obecně do značné míry ztratili tradiční kontakt s půdou. Teď dochází k renesanci, kdy si místní začínají zpětně uvědomovat svůj havajský a polynéský původ a začínají se starat o půdu a moře tak, jak bývalo dřív zvykem. Toto je vlastně výhodné i pro nás vědce. Díky tomu, že se teď zpětně dostáváme ke zvykům jejich babiček a dědečků a generací před nimi, zjišťujeme, jakým způsobem obhospodařovali moře. A to nám pomáhá v praktikách, které ustanovujeme, abychom zachránili zdejší korálové útesy. Lidé totiž tehdy opravdu věděli, jak se o ně starat. 

Když se posuneme k vědě, řada lidí měla v minulosti za to, že korál je něco jako kámen, ne živý organismus. Korálové útesy nacházíme i u kořenů moderních přírodních věd, velkou pozornost jim věnoval jeden z otců evoluční teorie Charles Darwin, jenž o nich napsal jednu ze svých prvních monografií po návratu z pětileté expedice na palubě námořní plachetnice HMS Beagle. Z pohledu dnešního biologa je korál co za organismus?

Spousta lidí si dodnes myslí, že je to kámen. Dokonce i v havajštině se odumřelým částem korálů říká „živý kámen“, to odkazuje na jeho kostru, skelet. Avšak korál jako takový je živočich. Patří do stejné skupiny jako medúzy s tím rozdílem, že život většiny korálů je přisedlý a jde o kolonizující organismy. Ve výsledku tak tvoří síť jednotlivých polypů, které sedí přisedlé a jsou propojené komunikačními kanály. Co se týče korálů, jež vytváří útes, ty využívají malých symbiotických řas, které žijí v jejich těle a buňkách. Tyto řasy jim pomocí fotosyntézy vytvářejí cukr; díky tomu korál přežívá. Řasy využívá jako svůj energetický zdroj. 

Je to oboustranně výhodný vztah? Tedy i pro řasy?

Jde o typickou symbiózu, tudíž výhodnou pro obě strany. Korál získává energii, řasa je chráněná před tím, aby ji něco sežralo, zároveň dostává od korálu nezbytné látky, prvky podobné tomu, co přidáváme kytkám do květináče jako hnojivo. 

Kromě energie z řas jsou koráli schopné lovit mikroskopické organismy…

Ano, tuto schopnost si podrželi. Každý polyp má chapadla. U klasických útesotvorných korálů jich bývá šest, na konci s žahavou buňkou, kterou je korál schopen ulovit malou kořist. Ovšem koráli jsou evolučně velmi staré organismy, mluvíme o stovkách milionů let vývoje. Většina korálů, jež vytvářejí útesy, si natolik uvykla na soužití s řasami, že už bez nich nepřežijí. Sami se dokážou nasytit 20–30 procent, zbytek energie získávají od řas. Existují ale i koráli, které se na rozdíl od přisedlých korálů dokážou uživit sami. Jsou to sasanky, které spolu s medúzami a koráli řadíme do třídy korálnatců.

Jak jste už zmínila, jde o kolonie malých organismů. Je pro biology zajímavé o nich přemýšlet jako o kolektivu, jenž se chová jako celek?

Korálová věda je vcelku mladý obor, který vznikl přibližně v devadesátých letech, takže mluvíme o nějakých třiceti let výzkumu. O korálech stále víme velmi málo. Pokud se bavíme o těch, které se nějakým způsobem adaptovali a mají větší schopnost přežít, tak si my vědci klademe otázku, zda jde o úroveň jednoho polypu, nebo celé kolonie? Víme, že i kolonie někdy bývá tvořena z více jedinců, které mohou splynout a vytvořit chimérické korály. Zkoumáte tak korál tvořený spoustou jedinců, kteří mohou být geneticky zcela odlišní. V tu chvíli si začínáte klást až filozofické otázky, podobně jako u lišejníků: Kde začíná a kde končí? Je to jeden organismus, nebo jen polypy spojené kanálky? Takže otázku, co vlastně korál je, stále řešíme.