Zdravotnictví se hroutí z periferie, systém se časem rozpadne

Máme za sebou krizi s hrozbou stávky lékařů v nemocnicích. Nechtěli sloužit přesčasy do úmoru, chtěli více základních peněz, stát to zažehnal navýšením financí. Je krize zdravotnictví vyřešena?

Ale vůbec ne. Jsme v situaci zralé pro zásadní reformu našeho zdravotnického systému, který se zčásti přežil a zčásti zdegeneroval. Bohužel se zatím nevede o nějaké reformě ani seriózní diskuse. Ten systém je zásadně neefektivní a některé jeho části se rozpadají. Za pár let nás navíc čeká kvůli demografickému vývoji zásadní potřeba nárůstu akutní i dlouhodobé péče.

Ale o jakou krizi vlastně jde? Lékařů máme podle dat celkem dost, pacientů už tolik ne, téměř polovina zdejších nemocničních lůžek byla podle oficiálních údajů v roce 2022 trvale neobsazena, peníze jdoucí do zdravotnictví se neustále zvyšují. Co se tedy děje?

Nemocnice v podstatě přebírají práci za nefunkční části zdravotnického systému. Nám nefunguje primární péče, to znamená praktičtí lékaři. To, co je ve všech ostatních zemích běžné, že praktici se o pacienty postarají i mimo ordinační dobu, tu nemáme. To funguje tak, že se jich třeba deset domluví a jeden je na telefonu, a když lidé něco potřebují, tak to s nimi v drtivé většině případů vyřeší. To je v Evropě standard. A u nás to končí tak, že se prostě zavře v jednu hodinu ordinace a lidé se vydají do nemocnic, kam jdou, když mají nějaký problém. 

Takže by pomohlo, kdyby byl v regionu vždy jeden lékař na telefonu a řekl – na to si dejte obklad, případně – tohle už je vážné, jeďte do špitálu?

Přesně tak. Jinde to funguje běžně, ale tady se o to už třicet let pokoušejí různé garnitury na ministerstvu – a neúspěšně. Protože v okamžiku, kdy se o to někdo pokusil, tak se objevilo od lékařů sto důvodů, proč to nejde. A dneska už jsme v situaci, kdy máme velký problém v této primární péči, tedy u praktiků, z hlediska věku lékařů a lékařek – 43 procent zdejších praktiků má víc než šedesát let, 16 procent jich už oslavilo sedmdesátku. Pokud se praktiky nepodařilo přesvědčit před dvaceti lety, tak představa, že na to kývnou dneska v tomhle věku, je iluzorní. Takže z toho není moc cesty ven. Musíme navýšit počty absolventů lékařských fakult a nasměrovat je do primární péče.

Krize s přesčasy a službami přinesla spolu s informací o polovině prázdných lůžek do veřejného prostoru myšlenku, že jsou síly zdejších lékařů a lékařek špatně rozloženy. Že máme příliš hustou síť nemocnic s urgentní péčí a kompletní škálou služeb. Mají se podle vás některé menší nemocnice rušit?

Neříkám, že se mají zrušit, ale řekněme některé transformovat na nějakou komunitní péči. Nedělat všechno. Může tam být nějaká základní chirurgie se základní internou v jednom špitálu, k tomu nějaká lůžka dlouhodobé péče, nějaká ambulantní péče. Problém je, že u nás je ten systém tak rigidně nastaven, že žádné přechody na jiný způsob neumožní, prostě to nejde.

Jak si to můžu představit? 

Pokud se mi bude hůř dýchat, budou mi otékat nohy, budu potřebovat třeba dva nebo tři dny, abych se někde zkrátka poléčil, tak je asi zbytečné s tímhle jezdit někam do velké nemocnice, to by se dalo v té malé nemocnici udělat. A přitom by to nebyla urgentní péče, tedy špitál otevřený 24 hodin denně pro všechno. Takový mezistupeň tady hrozně chybí. Tady buď máte povinnost dělat úplně všechno, nebo nic, což si, myslím, že prostě není dobře nastavené. I když máte malinkou nemocnici, kde provozujete pár akutních lůžek, tak máte povinnost být otevřeni 24 hodin denně. A tím pádem je to tlak i na služby a přesčasy.