ČSSD mluví více hlasy

Je to Občanské fórum číslo dvě, povzdychl si minulou středu nad svými sociálnědemokratickými kolegy šéf komunistů Miroslav Grebeníček. Zemanovi lidé sice kritizují Klausovu vládu, to je prý ale také to jediné, na čem se stoprocentně shodnou. Ještě téhož dne pak daly události Grebeníčkovu proroctví za pravdu: čtyři poslanci ČSSD - včetně prvního místopředsedy Karla Machovce a šéfa rozpočtového výboru Jozefa Wagnera - se postavili proti vlastní straně a umožnili tak přijmout vládní návrh státního rozpočtu k dalšímu projednávání v sněmovně. „Už není doba hlasovacích strojů,“ vysvětlil svůj postoj Karel Machovec a Jozef Wagner k tomu dodal: „Když jde o stabilitu státu a budoucnost našich dětí, musí politikaření stranou.“

Banda čtyř

Vyznat se v motivech odbojných poslanců není snadné. Jména ani politické názory poslanců Tomáše Teplíka a Michala Kuneše neznají ani specialisté na ČSSD. Naopak formálně druhý muž Lidového domu Karel Machovec byl až dosud znám jako umírněně konstruktivní muž (mimochodem občas se mu přezdívá „Zieleniec Lidového domu“), který však byl současně vždy plně loajální nejen ke straně, ale i k Miloši Zemanovi osobně. Těžko tedy říci, zda se mu tváří v tvář riziku rozpočtového provizoria prostě začala zajídat stoprocentní stranická disciplína, nebo zda spekuluje s myšlenkou, že si jako představitel „pragmatického proudu“ svým neohroženým postojem posílí vnitrostranickou pozici. Proč se ale potom raději nezdržel hlasování podobně jako další Zemanova místopředsedkyně Vlasta Kořínková? Buď jak buď, v případě Machovce rozhodně nejde o unáhlené hnutí mysli. Totéž už ovšem nelze říci o Jozefu Wagnerovi.Když předminulý víkend předsednictvo ČSSD projednávalo parlamentní strategii ve věci rozpočtu, přihlásil se před konečným hlasováním místopředseda Václav Grulich a požádal, aby jednací místnost opustili všichni, kdo nejsou členy předsednictva. Návrh se týkal jediného člověka: dávného Grulichova nepřítele, který mu vloni uštědřil na mítinku v Podsedicích slavnou facku - Jozefa Wagnera. Ten také okamžitě pochopil, po Grulichově slovech vyskočil, a než mu v tom mohli zkoprnělí členové stranického vedení zabránit, utekl ze sálu pryč. Předsednictvo pak v nervózní atmosféře rozhodlo, že svým poslancům doporučí vládní návrh rozpočtu vrátit vládě k dopracování, a rozzuřený Wagner už v sobotu večer oznámil, že když „nebyl u rozhodování“, nebude doporučení předsednictva respektovat. Pověstná vznětlivost Jozefa Wagnera jistě ale není jediným důvodem, proč se rozhodl hlasovat proti vlastní straně. Tento malý rtuťovitý mužík, který v uplynulých čtyřech letech vzteklou kritikou vládní politiky doháněl k zoufalství nejednoho ministra koaliční vlády, má totiž jednu nepřehlédnutelnou vlastnost: o svých pravdách je vždy přesvědčen s intenzitou, kterou by mu mohl závidět i profesionální vizionář. Pokud se tedy jednou rozhodl, že vládní návrh rozpočtu má v parlamentu dostat šanci, nebylo možné jeho názor změnit sebedirektivnějším příkazem stranického vedení.

Mezi dvěma kameny

Není zatím jasné, nakolik si sám Zeman uvědomuje, co se vlastně v jeho straně minulý týden stalo. Fakta jsou však neúprosná. Zatímco v červenci vedení Lidového domu ještě dokázalo zpacifikovat skupinu poslanců, která byla pod vedením bývalého ministra průmyslu Miroslava Grégra rozhodnuta odmítnout programové prohlášení vlády, nyní se již jednotu strany zachovat nepodařilo. Veřejné obvinění poslance Krause, který naznačil, že se Wagner a ostatní „zrádci“ nechali od koalice koupit, je pak už jen ukázkou toho, co nyní ČSSD reálně hrozí: nejenže Machovec a spol. mohou v budoucnu opět hlasovat s koalicí, ale nikdo nemůže zaručit, že stranickou linii nezačne narušovat i „zdravé jádro“ kolem Grégra a Krause.Miloš Zeman má tedy před příští parlamentní schůzí o čem přemýšlet. Vnitrostranické spory může přitom v tuto chvíli ukončit pouze on sám, neboť jeho autorita ve straně je po červnových volbách v podstatě neotřesitelná. Vyžaduje to však trochu srovnat kurz stranické politiky, který zatím přeskakuje mezi záchvaty státotvornosti a opozičností za každou cenu. Jednoduše řečeno: v situaci, kdy ve straně existují dvě zřetelně odlišná pojetí sociálnědemokratické politiky, je třeba, aby se sám předseda držel někde uprostřed, a nikoliv aby chvíli nadržoval tomu a chvíli onomu.A ještě jedna věc na závěr: optimismus těch, kdo vzpouru čtyř sociálnědemokratických poslanců interpretují jako začátek rozpadu ČSSD a jako rozhodující zvrat v poměru parlamentních sil, je předčasný. To naznačuje i fakt, že minulý pátek opozice jako jeden muž prosadila usnesení, v němž vládu vyzývá k zastavení privatizace nemocnic a nevydávání nemovitého majetku katolické církvi. Zda je tedy rozkol v ČSSD opravdu vážný, uvidíme, až dojde na opětovné snížení věkové hranice pro odchod do důchodu. Teprve když se v této - pro Zemana principiální - věci najde v sociální demokracii skupina ochotná hlasovat s koalicí, bude jasné, že ČSSD hrozí skutečný rozkol. Do té doby sociální demokraté jenom „mluví více hlasy“.