Některé domácí desky mají na novináře magický vliv. Tituly, jakými jsou Nohavicovo Divné století, Černé ovce (tj. album Hrubého, Prokopa, Skoumala a spol.) či letošní album skupiny Buty Rastakayakwanna, se dočkávají v tisku jednohlasně nadšené odezvy. Nejde o to, že by měly být zatraceny, ale nekriticky laděné slogany reklamního charakteru způsobují, že hudba, která by za to stála, není podrobena opravdové reflexi vůbec nikde - od specializovaných periodik po společenské týdeníky, počítající s kultivovanějším čtenářem.
Ódy a omyly
Milan Tesař z Reflexu je albem unešen. Jeho recenze je ze všech připomínaných nejdelší a k autorově cti budiž řečeno, že se v ní také nejvíc ze všech píše o samotné hudbě. Se snahou pochválit úplně všechno se ale svezly i věci dosti irelevantní: Tesař se sklání před odvahou začít desku instrumentálkou a vyzdvihuje fakt, že písně jsou krátké. Vše je tu hodné uznání: nedokončený motiv je „dráždivě nedokončený“, eklekticismus „není výrazem zoufalství, ale radosti“, žánry se tu lepí na sebe proto, „aby celek byl dokonalý“, slova Cesta byla suchá, místy mokrá jsou představena jako „velejemný vtip“. Tvrdí-li recenzent, že skupina „si může dovolit zahrát technicky i barevně cokoli“, je to asi jeho soukromá informace: poměrně krotká deska o ničem takovém nesvědčí.„Ale jak to umějí snad jenom Buty, rychle od toho skvělého nápadu pryč, za jinou pochoutkou,“ píše Tesař. Ne, to není výsada skupiny Buty, s tím se lze shledat u…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu