2000/33

Autentické amatérské fotografie účastníků CzechTeku a výpovědi zastánců i kritiků policejního zásahu.

Vichřice zlomila dvě stě let starý dub v Rytově u Černovic. Tisíce lidí po celé zemi demonstrovaly proti brutalitě, se kterou policie rozehnala hudební festival CzechTek 2005 konaný na zastrčené louce u dálnice D5 za Tachovem. Uprostřed dovolených zlevnil dolar. Pražská burza vstoupila do zlatých časů. Vedení armády nabídlo chalupářům k odprodeji bunkry ze sítě někdejšího pohraničního opevnění republiky. Vážným kandidátem na post ministra kultury po Pavlu Dostálovi se stal jeho někdejší kolega z parlamentních lavic František Ringo Čech.

Od loňského uvedení v Cannes zaznamenal německý generační snímek Občanská výchova (známý i pod původním názvem Tučná léta skončila) strmý mezinárodní úspěch. Film Rakušana Hanse Weingartnera uvádějí kina po celém světě a doma v Německu mimo jiné získal výroční cenu kritiky. Občanská výchova, která se od tohoto čtvrtka promítá také v Česku, vědomě navazuje na úspěch snímku Good bye Lenin. Mnoho diváků potěší, protože má aktuální téma a trojice skvělých mladých herců dává filmu švih. Není to málo. Pokud ale někdo nevěří, že současný svět je v podstatě v pořádku a že i revoluce může končit sladkým smírem, ať do kina raději nechodí.

Viděli jsme je všichni na fotkách v novinách nebo v televizi. Takzvaní technaři z nedávno rozehnané párty u Tachova, anonymní tváře mladých lidí, kterým premiér spolu s ministrem vnitra vypálili na čelo cejch nebezpečných individuí toužících neomezeně porušovat zákon. Tak jednoduché to ale není.

Mrak mikroskopických bestií útočí. Jsou zpropadeně chytré a rychlé. Obsypou člověka a rychle jej usmrtí. Tak líčí jeden z nejpopulárnějších amerických spisovatelů Michael Crichton v románu Kořist vzpouru robotů blízké budoucnosti. Tři roky stará variace na Čapkovo R. U. R. má moderně střižený kabát. Inspiruje se nanotechnologiemi – odvětvím, které slibuje účinné recepty na mnoho dnes neřešitelných problémů, a k němuž proto vědci vzhlížejí s neskrývaným optimismem. Crichton však varuje: nebuďme slepě důvěřiví, budeme-li si s nanotechnologiemi zahrávat, můžeme skončit velice špatně. Má pravdu? Co vlastně tenhle obor označovaný jako „velká věda zabývající se maličkými věcmi“ slibuje a čím hrozí?

Tomáš Pojar se narodil roku 1973 v Praze. Studoval na American International School v Izraeli (1990–92) a politologii na Fakultě sociálních věd UK (1993–98) v Praze. V roce 2003 půl roku pobýval na National Endowment for Democracy v USA ve Washingtonu DC (stipendium Reagan-Fascell). Od roku 1993 spolupracoval s organizací Člověk v tísni (na Balkáně), v roce 1995 tu nastoupil jako zaměstnanec; nejprve vedl humanitární misi v Čečensku, od roku 1997 do letošního června byl ředitelem celé organizace. Od 1. července přešel na Ministerstvo zahraničních věcí, očekává se jeho jmenování do vysoké funkce. Tomáš Pojar je ženatý, má 3 děti.

Bouře kolem slov policie a CzechTek pomalu utichá, ale kdo se těší na klid, strká hlavu do písku. Tanec na louce u Tachova je totiž stvrzením, že minulá varování mířila do černého. Máme problém: zdejší policie se mění v nebezpečný spolek. Ve sbor, jehož šéfové lžou, spolupracují se zločinci a slouží na politickou objednávku. Následující tři příběhy jsou dokladem toho, že to není legrace.

Čtyři atentátníci mrtví, pět za mřížemi. Ke klidu má Británie přesto daleko. V zemi probíhají nevídané policejní manévry, padají návrhy na nová protiteroristická opatření a ve vzduchu visí hrozba dalších útoků.

Dva tisíce děl, minometů a raketometů zahájilo palbu 4. srpna 1995 ve tři hodiny v noci. V pět hodin vyrazily do útoku stovky tanků a 80 000 mužů prvního sledu. Dalších 120 000 vojáků bylo připraveno ve druhém a třetím sledu. Armáda krajinských Srbů se proti takové převaze nezmohla na odpor. Vojáky zachvátila panika, opouštěli pozice a snažili se zachránit své rodiny. Do tří dnů bylo dobojováno. Takzvaná Republika srbská Krajina (RSK), vyhlášená na jedné třetině chorvatského území, přestala existovat. 200 000 Srbů v dlouhých kolonách prchalo přes hranice do Bosny a dále do Srbska. Stovky civilistů zemřely. 20 000 domů chorvatští vojáci vypálili. Mnohasetleté srbské osídlení Krajiny přestalo existovat během čtyř dnů.

Za čtyři měsíce začíná pro české domácnosti den D: takřka čtyři miliony rodin si budou moci konečně vybrat, od koho budou chtít odebírat elektřinu – zda zůstanou u svého dosavadního dodavatele, či přejdou ke konkurenci, která nabídne nižší cenu. Kdo by ale čekal velký třesk, bude zklamán. Průměrná domácnost změnou dodavatele ušetří maximálně několik korun měsíčně a žádného dodavatele elektřiny tento trh neláká.

Bývalo to prý jedno z nejkrásnějších míst, chlouba Slezska, centrum významných teologů. Teď je to ponurý a chudý zapadákov, ztracený kdesi u hranic s Polskem. Najít ránu, která Osoblahu kdysi srazila, není těžké. Ale jak to, že to zranění pořád nejde vyléčit?

Přestože ze srpnové oblohy teď hvězdy spíš padají, na české politické nebe jedna zamířila. Martin Bursík, označený kdysi prezidentem Václavem Havlem za jednu z „nadějí české politiky“, oznámil chuť stát se předsedou Zelených a překročit s nimi pětiprocentní práh sněmovny.

Hartenberg. Díky odvaze a energii jednoho muže a práci dobrovolníků z celého světa povstává z ruin český hrad.

Role Evropské unie v boji s terorismem je zatížena paradoxem. Na jedné straně vlády souhlasí s tím, že spolupráce na úrovni EU je správná, protože teroristická hrozba svou povahou překračuje hranice států. Na druhé straně ale jen pomalu předávají potřebné pravomoci na úroveň Unie. Bezpečnostní politika – obzvláště ochrana občanů – zkrátka sahá až do samé podstaty národní suverenity a vlády velmi váhají s tím, aby na EU delegovaly jakékoli pravomoci, jež by mohly zasahovat do existujících zákonů a zaběhaných bezpečnostních postupů států. V tuto chvíli proto Evropská unie, na rozdíl od Spojených států, nemá svou vlastní strategii boje proti terorismu.

Jestli má být vrchní správce země obrazem jejích obyvatel, pak si Češi a Moravané mohou v posledním roce opravdu gratulovat. Stanislav Gross rád poslouchal hity svého jmenovce Hložka a v květovaných kraťasech byl schopen přijít i do parlamentu. Jeho nástupce v televizní talkshow vykládá, jak si poté, co jeho žena v devět ulehne, pouští po večerech akční filmy. Při pohledu z profilu není jasné, jestli spořádá víc piv nebo knedlíků, obojího ale zřejmě hodně. V rozhovorech vykládá, že hlavní vzrušení do života mu přináší posezení na schůzích. Pokud jde o oblékání, trhá rekordy v nevkusu. Nenechme se ale unést náladou magazínů. Nedávno uplynulých sto dní vlády Jiřího Paroubka mohlo být po právu důvodem k malé oslavě: do čela žebříčku popularity se totiž vyšvihl premiér, který se nebojí řešit nepopulární agendu (omluva sudetským Němcům), má odvahu kritizovat populistického prezidenta, vyniká schopností komunikovat s názorovými oponenty bez potřeby urážet a zmíněnou komičnost vyvažuje pověstí pracanta s dobrými úmysly.