2005/31

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

pokud neotevíráte naše noviny poprvé, všimli jste si zřejmě nového místa pro editorial, který přesouváme ze strany dvě na stranu tři. Důvody jsou dva: jednak s novou grafikou došlo k příliš velkému zkrácení rubriky Ve hvězdách, v níž Vás seznamujeme s osudy zajímavých osobností. Tyto texty si řada z Vás oblíbila a my tedy jejich délku vracíme do původní podoby. Přesunutí editorialu nám také umožní volit jeho délku podle momentální potřeby.

Chlad a deště vystřídalo vedro, po vedru přišly bouře. Dovolenkové šňůry aut valících se k mořím beznadějně ucpaly evropské dálnice. Při teroristickém výbuchu v egyptském letovisku Šarm aš-Šajch zahynul spolu s 87 jinými oběťmi i český občan Petr Kořán (24). V Uherském Hradišti skončila Letní filmová škola. Policejní těžkooděnci zcela bezdůvodně rozehnali festival taneční hudby CzechTek, který se měl konat na řádně pronajaté louce poblíž Rozvadova.

Ve stínu pražských bienále nebo monumentální přehlídky české fotografie 20. století probíhá v pražském Rudolfinu výstava švýcarské fotografky Annelies Štrby. Stojí za návštěvu, protože představuje autorku výrazově ryze současnou, a přitom soustředěnou na velmi osobní téma.
Snad nejsilnější fotografickou retrospektivou, kterou Rudolfinum v poslední dekádě přivezlo, byla přehlídka Američanky Nan Goldin. Intimní barevné snímky jejích přátel, často narkomanů, pacientů s AIDS nebo lidí žijících na hraně, jako by dokázaly vytvořit celistvý obraz jednoho divokého života, po němž zbylo album pocitů a vzpomínek. Vstup na výstavu Annelies Štrby je nejprve takovým malým déjà-vu: diaprojektor ve zšeřelé místnosti promítá nekonečnou sérii snímků rodiny, s nimi se střídají záběry studených, v letu zachycených měst.

Nejslavnější díla naší kinematografie vznikla v rozmezí pěti let – od roku 1963 do roku 1968. Tahle doba dala Československu dva Oscary a světu jména Miloš Forman, Ivan Passer, Vojtěch Jasný, Jan Němec, Věra Chytilová. Člověk by čekal, že stejně jako v knihkupectví nemá problém sehnat Hrabala nebo Škvoreckého, může si v časech digitalizace dopřát také koupi děl ze Zlatého fondu české kinematografie. Ale mírně zděšená prodavačka ve specializovaném Centru českého videa jen kroutí hlavou. Většinu těchhle filmů nedostanete ani na zastaralém formátu VHS, natož DVD.

Film a jeho dějiny by se měl vyučovat ve škole – tak jako literatura. Několik generací odborníků za to bojuje, a nikdy se to nepodařilo. Film prostě nikdy nenašel milost v očích tvůrců učebních plánů. Ale na druhé straně, kolik studentů má opravdu zájem o povinnou literaturu a prokousalo se romány Jiráska, Dickense či Balzaka? Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti se hrál Ejzenštejnův Křižník Potěmkin dvakrát v přeplněném sále, zatímco před třiceti lety se na něj se školou chodilo povinně a děti z něj utíkaly. Zájem se prostě nedá naordinovat, ve škole ani jinde. A zásluhou LFŠ je, že přitáhne k náročným tématům a filmům diváky, které obojí jinak příliš nezajímá.

Když minulý měsíc vyšlo najevo, že Bill Gates vyšel vstříc čínským komunistům a přislíbil, že jim pomůže s cenzurou internetu, rozhořčilo to část počítačových uživatelů natolik, že přestali výrobky Microsoftu používat a přešli ke konkurenci. Někteří z nich o takovém kroku ostatně uvažovali už delší dobu. Na rozdíl od téměř monopolního počítačového giganta totiž menší firmy neutajují zdrojové kódy svých operačních systémů (viz rámeček), a dokonce nabízejí většinu programů zdarma. Dva významní profesoři americké Harvard Business School, Pankaj Ghemawat a Ramon Casadesus-Masanell, si proto nedávno položili otázku: Převálcují volně šiřitelné produkty s otevřeným zdrojovým kódem (například Linux) uzavřené operační systémy (například Windows)? Výsledky, k nimž dospěli pomocí ekonomického modelování, jsou nadmíru zajímavé.

Gheorghe Briceag se narodil roku 1928 v Moldávii. Strávil deset let v sovětském gulagu za polárním kruhem a sedm let ve vyhnanství. Po propuštění pracoval v dolech v Donbasu, později dokázal vystudovat práva a pomáhal spoluobčanům při řešení soudních sporů se státem a jeho úředníky. Je členem moldavského Helsinského výboru a laureátem ceny Homo Homini, kterou uděluje společnost Člověk v tísni za vytrvalou obhajobu lidských práv.

Je to zvláštní představa: přímo uprostřed civilizované Evropy, ve spořádaných a usedlých Čechách minulého století se vyskytl muž, který se rozhodl stát Bohem – a podle všeho se mu to podařilo. Jako každý správný bůh žil přitom nuzně na okraji společnosti, takže když zemřel, nevzbudilo to mimo kroužek několika jeho přátel žádný velký rozruch. Desítky let po své smrti se stal pro mnoho Čechů kultovním hrdinou: ztělesněním odvahy k naprosté svobodě, kterou lze uskutečnit bez ohledu na životní podmínky i takzvaný zdravý rozum.

Mohammed Bouyeri chtěl slavně zahynout v boji s nepřítelem. Nepodařilo se. Chtěl být mučednicky popraven. Ani to mu osud nedopřál. Přesto uspěl – dokázal svůj vztek přelít do ulic. Mohammed Bouyeri loni v listopadu rituálně zavraždil nizozemského dokumentaristu Thea van Gogha. Krátce nato v blahobytném království vzplály mešity a pak zase na oplátku kostely – Mohammedův řeznický nůž zamířil neomylně přímo do srdce dlouho pěstěné kultury tolerance. Nyní za to nizozemský terorista marockého původu nafasoval doživotí.

Politikové, politologové a komentátoři v Německu už dlouho varovali před rizikem vzniku populistické strany na kraji politického spektra, v jejímž čele by stál „německý Haider“. A nezůstalo jen u výstrah. Sloučením východoněmecké postkomunistické PDS a západoněmecké Volební alternativy WASG vznikl nový hráč, který citelně zasáhne do volebního klání v celém Německu – Levicová strana. Ta by podle průzkumu agentury Infratest-dimap z 22. července obsadila třetí příčku s 12 % za konzervativní unií (42) a sociálními demokraty (27).

Je to skvělé, Praha je na novou velkou vodu připravena,“ prohlásil hrdě minulou sobotu pražský primátor Pavel Bém po skončení velkého cvičení, když pražští záchranáři postavili za 12 hodin zábrany proti velké vodě v Praze (limit byl plných 36 hodin). Nedávné cvičení a současně výročí dvou velkých povodní posledních deseti let ale vybízí ještě k jednomu: rekapitulovat, co velká voda vzala a dala.

Válka o louku u dálnice trvala dva dny a tři noci. Lidé, které přitom policie měla chránit, psali protestní petici a nevěřícně přihlíželi zpoza svých plotů.
Pan Antonín Kareš stojí v sobotu večer na louce svého domu v Újezdu pod Přimdou a přes nedalekou dálnici D5 sleduje dalekohledem tisícihlavou rojnici policejních těžkooděnců. Ti na protější louce hlava nehlava mydlí poslední účastníky technoparty CzechTek 2005. Teče krev, nad loukou se vznášejí oblaka slzného plynu, obloha je zamračená a slabě prší.

Každému, kdo vyrazil do zahraničí a vzal si s sebou svůj mobil, se to už stalo. Použití tohoto bezkonkurenčního symbolu dneška se příjezdem do první slovenské či německé vesnice stává těžce luxusní službou s hrozbami tisícových rodinných účtů. Jak je to možné, když přitom zůstávám v síti své domovské nadnárodní firmy, pro kterou jinak státní hranice nepředstavuje žádnou velkou překážku? Odpověď je stručná a ne úplně radostná: prostě proto, že to tak telefonní operátoři chtějí. Takže je nutné ptát se na něco jiného. Především – co proti tomu můžeme podniknout? A kdy se dočkáme změny?

Skočit v horkém dni do řeky bývalo tou nejpřirozenější věcí. A možná zas brzo bude – aspoň v Česku. Zdejší řeky jsou totiž stále čistší.

V čase, kdy londýnské policejní sbory nahánějí pěšáky al-Káidy a připravují společnost na dlouhý a nepříjemný čas nebezpečí a nejistoty, má i česká policie plné ruce práce s nenadálým nepřítelem. Nenosí sice u sebe Korán, nemá po těle dráty s výbušninami a nikomu neplánuje zkřivit vlas na hlavě, přesto muže zákona přiměl mobilizovat elitní sbory, zablokovat dálnici, povolat vrtulníky a postavit do čela akce policejního prezidenta s ministrem vnitra. Ti rozhodli vytáhnout na nepřítele slzný plyn, vodní děla i pistole. Není čemu se divit, v jedné z největších polistopadových policejních akcí šlo o hodně: hrozilo neplánované zdupání jedné polní cesty a srocení mladých lidí se slepenými vlasy, kteří chtěli na pronajaté louce tancovat za zvuků hlasité hudby.

Svým heroickým odchodem ze života si Pavel Dostál zajistil úctu kolegů z politiky a často i z umění. Teď už je pohřben, všechna vyznání jsou přečtena a o pozornost se pomalu hlásí praktická otázka: jaký byl Dostál ministr a kam se česká kultura v jeho éře dostala. Taková bilance je důležitá už proto, abychom věděli, co máme žádat od Dostálova nástupce. Jedno je totiž jasné: ještě žádný ministr kulturu nestvořil ani nezachránil. Ale může jí vybojovat prostor – anebo jí ho naopak vzít.