V pevnosti Kalaji Džangi na předměstí severoafghánského města Mazáre Šaríf jsou stopy po masakru patrné ještě dnes. Sem tam se povalují zbytky nábojnic, rozbušky granátů a kusy ošacení. Loni v listopadu sem vojáci generála Rašída Dostúma přivezli asi pět set zajatců z bojů u města Kundúz. Šlo výhradně o cizince, bojující v řadách tálibánů, především o Pákistánce. Už během třídenní cesty v uzavřených kontejnerech kamionů se několik desítek z nich udusilo.
„Když se dostali do pevnosti, pokusili se o útěk. Zabili několik našich lidí, ale my jsme hradby obklíčili. Neměli žádnou šanci. Dobrovolně se vzdát nechtěli, a tak přiletěli Američané a srovnali to tam se zemí,“ líčí Amín, příslušník Dostúmových milicí. „Vzpomínám si na jednoho, jak křičel, abychom ho nezabíjeli, že je prý Američan. To mu opravdu zachránilo život,“ dodává. Později se ukázalo, že jím byl americký tálibán John Walker Lindh, kterého letos v říjnu federální soud ve Virginii poslal na dvacet let za mříže.
Ticho po pěšině
Masakr kromě Lindha přežilo pouze padesát lidí. Dva dny po něm zareagovala mezinárodní organizace Amnesty International. Požadovala vyšetření zejména podmínek, za nichž byli vězni zadržováni, a adekvátnosti postupu afghánských a spojeneckých sil. V tehdejší poválečné atmosféře se ale na výzvu této organizace zapomnělo a od té doby je ticho po pěšině.
O tom, že je nutné se s válečnými zločiny vypořádat, se začalo mluvit právě už v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu