2003/21

Čerstvé vítězství nad Saddámem a horečně organizovaná obnova Iráku vytáhly na světlo už málem zapomenutou událost: tohle tady v současné válce s terorem už jednou bylo. Před dvěma lety padl krutý tálibánský režim v Afghánistánu a svět se od té doby za použití nemalých peněz snaží, aby se Afgháncům žilo lépe. Co ale o této části světa vlastně víme? Jak se tam žije dnes, když novináři odešli a po tajemném vůdci tálibánů mullovi Umarovi se slehla zem kdesi v Hindúkuši? Informací není mnoho, o to cennější jsou proto následující postřehy humanitárního pracovníka společnosti Člověk v tísni Tomáše Vlacha a fotografa Marka Štyse, kteří na nevlídném afghánském venkově strávili dvanáct měsíců.

Zlínský podnikatel Roman Vaškůj zbohatl i na tom, že ze Slovenska dovážel benzin a naftu a neplatil daně. Pak se věc prozradila a řešení se zdálo být prosté: za dluhy bude potrestán ten, kdo je udělal. Ale nestalo se tak. Zatímco Vaškůj dnes na veřejnosti vystupuje jako blahobytný majitel stáje závodních aut, třičtvrtěmiliardový dluh za něj z úředního rozkazu splácejí jiní. Mimo jiné i několik desítek najatých řidičů, kteří pro podnikatele jenom pendlovali s cisternou mezi Slovenskem a Českem. Trestní stíhání samotného Vaškůje bylo za uplynulých osm let už třikrát zastaveno. Geniální podvod? Korupce? Nebo důkaz neschopné a tupé úřední moci?

Evropa léta budovala zaopatřovací stát, až upletla sociální síť tak hustou, že dusí prosperitu a žene mnoho zemí do těžkých krizí. Evropští vůdci už nemají na vybranou a pouští se do nepopulárních reforem. Gaullista, lidovec, pravicový pragmatik i přesvědčený sociální demokrat lidem sdělují, že musí pracovat více a déle. Ideologie jde stranou, politici už vědí, že jedinými (zcela nepřijatelnými) alternativami jsou letitá stagnace, kterou zažívá Japonsko a Německo, nebo krach státu, který před rokem a půl uvrhl do chudoby a chaosu Argentinu. Všichni lídři včetně Vladimíra Špidly zaslouží ocenění, když za nic jiného, tak za odvahu, že se do politicky velmi nepopulárních reforem pouštějí.