2003/25

Na konci května běloruská vláda na tři měsíce pozastavila vydávání nezávislého deníku Bělorusskaja dělovaja gazeta (BDG). Jako formální důvod k zákazu posloužila anketa – list se ptal čtenářů, co si myslí o zapůjčení vládního letadla vítězce konkurzu modelek, který právě proběhl v Minsku. Ruská krasavice se prezidentu Alexandrovi Lukašenkovi tak zalíbila, že jí letadlo poskytl na návrat domů do Moskvy. Většina čtenářů kupodivu odpověděla, že jim Lukašenkovo gesto nevadí, ale vláda pochopila anketu jako snahu o hanobení prezidenta.

S příměřím ve Svaté zemi je to jako s klidem zbraní v jiných konfliktních oblastech. Vyhlašuje se slavnostně za bzukotu televizních kamer a potřásání rukama, v tomto případě ozdobeno přítomností amerického prezidenta George W. Bushe a zvolených i korunovaných hlav států v okolí. Ale jakmile slavnostní okamžik pomine, přijde na skutečné lámání chleba. Šest dnů poté, co byl 4. června v jordánské Akabě přijat projekt „cestovní mapy“, se idyla zadrhla.
Mapa ve své úvodní fázi žádá dvě základní věci: výměnou za demontáž struktury teroru na palestinských územích demontáž části židovských osad, které tato území rozdělují na nesouvislou mozaiku. Minulé pondělí také izraelská armáda zahájila evakuaci některých osad. V úterý ale z vrtulníku v Gaze zaútočila na auto, v němž jel jeden z předáků Hamasu Abdal Azíz Rantisí – on sám unikl se zraněními, nicméně na místě zůstali tři mrtví včetně padesátileté ženy a osmileté holčičky. Ve středu pak sebevražedný atentátník vyhodil do vzduchu jeruzalémský linkový autobus – výsledkem bylo 17 mrtvých a přes devadesát zraněných.

Jediný pražský festival zaměřený na world music Respect se po šesti letech poprvé koná mimo Pražský hrad. Nový prezident Václav Klaus totiž na poslední chvíli znemožnil uspořádat letošní přehlídku v prostorách Hradu a organizátoři ji museli narychlo přesunout na ostrov Štvanice. Festivalu to vydatně zkomplikovalo život, v uplynulých letech ale zažil i triumfy. Tím nejsilnějším byl první ročník 1998 s koncertem dvou romských kapel, Taraf de Haidouks a Kočani Orkestar. Déšť, úhlavní nepřítel open-
-air festivalů, tenkrát prohrál na celé čáře. Muzikanti pokračovali v neplánované jam session bez ohledu na počasí a zdejší vkus zůstal natrvalo infikován balkánským hudebním virem. Odvaha či tvrdohlavost šéfa festivalu Borka Holečka hledat novou a u nás neznámou hudbu se osvědčila: v dalších ročnících jsme zažili vířící derviše ze Sýrie, kočovné Tuaregy ze Sahary i elektronické brazilské fúze. Druhou stranou téže mince je Holečkova neochota ke kompromisům. Respect se programově vyhýbá tuzemským módním kapelám, a zřejmě proto zatím nedokázal oslovit širší publikum. Letošní ročník by ale mohl přinést změnu k lepšímu: vrcholem programu bude totiž světoznámá skupina Skatalites, kterou lze s nadsázkou označit za „jamajskou Buena Vistu“.

„Filozofie se skládá z jednotlivých filozofií, podstatně rozdílných, z nichž každá si to, co filozofií je, definuje odlišně,“ píše filozof Zdeněk Vašíček v jedné ze statí své nové knížky Podmínky volby. Zmíněnou zkušenost může s autorem sdílet i čtenář intelektuálně mnohem méně protřelý, jemuž se filozofie nejčastěji vnucovala v podobě muzea myšlenkových kuriozit nebo jako součást značně podezřelých ideologických systémů. V devadesátých letech zažila dokonce jistou konjunkturu, když se v médiích vydatně hovořilo o filozofii cestovního ruchu, zdravé výživy,
hazardních her a jiných oborů podnikání. Rozpínavost pojmu vede k mlhavosti a pro putování takto nepřehledným terénem může Vašíčkova kniha posloužit jako aktuální průvodce, v němž lze dosud občas zahlédnout, co z filozofie zbylo.

Na starých mužích, kteří si občas sednou na lavičku a krmí holuby, vlastně nemusí být nic zajímavého. Snad jen že některý z nich může být největším československým masovým vrahem. Karol Pazúr, který nechal měsíc po válce chladnokrevně povraždit 265 německých civilistů, může být opravdu kdekoli. Po vyhlášeném funkcionáři Svazu protifašistických bojovníků, který se nikdy nepřestal holedbat postřílením téměř tří stovek „fašistů“ (nejmladšímu bylo šest měsíců), se po roce 1989 slehla zem. Možná si užívá penze v Košicích, prý ho viděli v Americe, možná leží s kamenem na krku v některém slovenském jezeře.

DAVID ČERNÝ (35) vystudoval v Praze Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Studoval a pracoval také v zahraničí (například v letech 1994–96 v New Yorku), zatím poslední velkou výstavu měl loni v Rotterdamu. Je nositelem ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2000 (uděluje se umělcům do 35 let). K nejznámějším pracím tohoto umělce patří růžový tank na pražském Smíchově nebo Miminka na vysílači Praha-Žižkov.

Jak jste hlasoval v referendu o Evropské unii?
Pro vstup.
Měl jste o výsledek obavy?
Doufal jsem, že není možný, aby lidi byli proti.
Co říkáte na argument prezidentova tajemníka Jakla, že Evropská unie pro nás znamená méně svobody?
Rozumím. Absolutně. Naprosto. Já být Klausem a ODS, tak bych se taky bál, že mi to přinese míň svobody a pravomocí. Že bude zdejší klientelismus a sajrajt aspoň trochu ztížený.
Nemyslíte, že by nemohl mít někdo poctivé důvody hlasovat proti?
Určitě bych dokázal vyjmenovat mnoho důvodů proč ne. Ale v situaci, v jaké se tato země nachází, v tento moment, jsou myslím zcela marginální. Nevzhlížím k Evropě na západ od našich hranic s němým obdivem, ale namlouvat si, že zdejší bordel se s ní dá srovnávat, je podle mě poněkud pokrytecké. Takže nevím.

„Chceš facku?“ Nad odvěkou, všem srozumitelnou rodičovskou výhrůžkou se v české společnosti stahují mračna. Přitom tato dvě stručná slova pomáhala měnit v řádné občany většinu zdejšího obyvatelstva od třiceti let nahoru. Dnes se z rodin zvolna vytrácí a brzy možná zanikne úplně – i bez pomoci „zákona proti fackování“, o němž se začalo před měsícem veřejně debatovat. Co bude na řadě pak, těžko dopředu odhadovat. Česká výchova každopádně prochází nenápadnou, ale zásadní změnou.

Před třemi lety koupil nadnárodní výrobce počítačů se sídlem na Tchaj--wanu Foxconn část zanedbaného areálu zkrachovalého výrobce radarů Tesla Pardubice. Dnes zaměstnává 2150 lidí (další tisícovku plánuje přijmout) a obratem přes 37 miliard korun pronikl do první desítky největších českých podniků. Z asijských firem zde není sám. Již dva roky vyrábí v Pardubicích mobilní telefony a autoradia japonský Panasonic s osmi stovkami zaměstnanců a minulý měsíc položila základní kámen nové továrny na automobilové součástky další japonská firma Toyota. Právě východočeské Pardubice se staly v očích zahraničních investorů jedním z nejpopulárnějších míst v zemi. Díky továrnám na elektroniku jsou jedním z mála míst, kde již několik let neroste nezaměstnanost, přestože dva největší zaměstnavatelé minulosti, Synthesia a Tesla, propustili téměř dvacet tisíc lidí.

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu sledoval loni na podzim bulharský gang, který na severu Čech násilím nutil své krajanky k prostituci. Nasadil na mafiány také odposlech telefonů, který policisty přivedl k šokujícímu odhalení. Gang řídil Cvetomir Belčev, který si přitom v klidu čtvrtým rokem odpykával trest za vydírání a kuplířství v rýnovickém kriminále. Rozkazy a pokyny k „akcím“ uděloval pomocí mobilu, který mu půjčoval podplacený dozorce. To je jeden z příkladů, kterým zdůvodňuje vězeňská služba požadavek na zvýšení svých pravomocí. Chce mít právo používat odposlechy v celách, agenty anebo kontrolovat „podezřelé“ osoby, pohybující se v blízkosti věznice. Tedy stejné pravomoci, které měla před listopadem 1989 v kriminálech prostřednictvím tzv. Vězeňské agentury StB. Špidlova vláda požadavek vězeňské služby před deseti dny schválila.

Anabáze lidí odvlečených po druhé světové válce Stalinovými agenty z Československa do sibiřských lágrů nebere konce. Ačkoli stát po dlouhém polistopadovém přešlapování schválil před rokem zákon na jejich odškodnění, rozhodl se jim nyní znepříjemnit život. Místo zmírnění utrpení dodatečnou nápravou křivd pohnal tyto lidi za jejich kritiku pomalého odškodňování před soud.
Stalinovy vězně se rozhodla umlčet Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), která má podle zákona finanční satisfakce vyplácet (za každý započatý měsíc v lágru dvanáct tisíc korun pro přímé účastníky, polovinu pro pozůstalé).

Poslední zprávy z celé řady zemí připomínají „zlaté“ časy studené války. Fidel Castro a barmští generálové pozavírali disidenty, běloruský diktátor Lukašenko zakazuje noviny a novináře posílá na nucené práce, v Číně jsou členové pokojné náboženské skupiny biti a zavíráni do kriminálu, do Zimbabwe nesmí západní novináři, aby neviděli likvidaci kritiků prezidenta Mugabeho, o Severní Koreji škoda mluvit. Svět se sice stále více propojuje, to ale nebrání tomu, aby v něm v relativním poklidu vládli dál nepokrytí lupiči a vrazi oblečení do vymydlených obleků či vojenských uniforem. Copak neexistují páky, jak všechny tyto odpudivé režimy sprovodit ze světa, musí se nutně ptát člověk, který se teprve nedávno podobných kreatur zbavil a má jejich sevření ještě v živé paměti?

Tak dobrou zprávu čekali jen opravdoví optimisté: Češi se vydali do Evropské unie s hlasitým ano. Více než polovina jich přišla k hlasovacím urnám a tři čtvrtiny se pak rozhodly pro Brusel. Nejdůležitější okamžik od vstupu do NATO. Etapa hamletovských úvah, zda být, či nebýt v Unii, končí. Nastává čas pro otázku zásadnější: Co tam budeme dělat.