2003/24

Když Jacques Chirac v únoru vzkázal adeptům členství v Unii, že příště mají mlčet, až budou chtít zase sami něco říct, leckterý český příznivec vstupu mohl znejistět. V téhle rodině mluví jen velcí? A když evropští kolegové před dvěma lety kritizovali Irsko za rostoucí schodek rozpočtu, soudný člověk znalý věci se rozpálil do běla. V tomhle klubu se měří dvojím metrem? Vždyť irský schodek se sotva přiblížil hranici dvou procent hrubého domácího produktu, zatímco například Belgii se tiše tolerovalo dlouhodobé balancování okolo maximální povolené laťky tří procent. Jako by Irům ostatní záviděli, že jejich ekonomika roste zdaleka nejrychleji. Podobné případy jsou vodou na mlýn těm, kdo radí nevstoupit do Unie. Tak se podívejme, co nám říkají.

Už na konci tohoto týdne se rozhodne, zda Češi vstoupí do společenství známého pod zkratkou EU. Oba možné verdikty – ano i ne – znamenají historickou volbu, která ovlivní život v této zemi na generace. Jak, pokud referendum dopadne kladně? A co se naopak stane, otočí-li se zdejší občané k evropskému klubu zády? A jak se změní samotná Unie, až tam přijdou převážně ti, které ještě nedávno pevně svíral komunismus?

Téměř šest miliard korun chtějí krajští hejtmani od ministryně zdravotnictví Marie Součkové. Tvrdí, že právě s takovými dluhy jim stát předal nemocnice, které až do konce minulého roku spravoval. Když se s ministryní nedohodnou po dobrém, budou se proti převedení dluhů bránit u Ústavního soudu (stížnost už podal Plzeňský kraj). „Hejtmani mají do konce června doložit strukturu zadluženosti nemocnic,“ říká ministryně Součková. „Pak budeme hovořit o dluzích, které budu moci uznat.“