2003/32

Film Hodiny britského režiséra Stephena Daldryho se jen velmi těžko žánrově charakterizuje. Skoro by se dalo říct, že utváří žánr nový. Nejedná se ani o klasické melodrama, ani drama, jak se diváky snaží přesvědčit český distributor. Daldry spolu se scenáristou Davidem Harem vytvořili podle literární předlohy nezvyklou koláž tří osudů nešťastných žen v různých dobách, které spojuje pečlivá konstrukce metafor, odkazů a literárních aluzí k dílu jedné z nich – Virginie Woolfové. Přepjatě emocionální, přitom nijak zvlášť upřímné dílo je ukázkovým příkladem trendu, který v poslední době mění kinematografii: bohatá hollywoodská studia se spojují s nezávislými tvůrci.

Mrzne, až praští, a na chodníku před pražskou Baráčnickou rychtou přešlapuje padesát prokřehlých lidí – mezi nimi i čerstvě zvolený prezident Václav Havel. Z okna ve druhém patře se náhle vyklání polonahá postava připomínající uklízečku a vysype skupince na hlavu smetí. Po tomto entrée jsou diváci doslova vehnáni do prostoru klubu, kde je pozře fantaskní představení holandského souboru DogTroep. Píše se rok 1990 a Československo zažívá po pádu bolševismu jeden z prvních kulturních šoků. Spolek DogTroep, který tehdy v Praze předvedl, kam až se dostalo divadlo ve svobodném světě, si pozici fascinujícího experimentátora udržel dodnes. Potvrdila to i zatím poslední premiéra, kterou soubor sehrál letos v létě na pláních kolem Utrechtu.

Z oprýskané budovy pekingského severního nádraží Si-č’-men vycházejí po poledni davy lidí. Devatenáctiletého Tchanga mezi nimi však nelze přehlédnout. Jednoduché vesnické oblečení, sešlapané polobotky a kůže opálená od celodenní dřiny na poli jej na první pohled odlišují od ostatních. S rancem na zádech se plahočí rozpálenými ulicemi a stejně jako tři miliony jemu podobných venkovanů doufá, že se mu podaří v metropoli najít práci na některé stavbě. Dokud nesežene místo, bude přespávat v podchodech nebo pod mostem. Usměje-li se na něj štěstí, dostane nebezpečnou práci (podmínky na čínských stavbách jsou tak žalostné, že na následky pracovních úrazů tam každý rok umírá 150 tisíc lidí) za zhruba tři dolary na den. Ani potom ale nebude mít vyhráno.

Rámeček
DEBORAH E. LIPSTADTOVÁ (nar. 1947 v New Yorku) studovala židovskou historii v rodném městě a v Jeruzalémě. Proslavila se knihou Popírání holocaustu: sílící útok na pravdu a paměť (1993, česky 2000), v níž popsala metody historiků, kteří se účelovým překrucováním faktů a výmysly snaží dokázat, že holocaust neexistoval. Mezi „popírače“ zařadila i britského historika Davida Irvinga, který autorku i nakladatelství Pinguin Press zažaloval pro urážku na cti. V ostře sledovaném procesu (1995–2000), v němž svědčili renomovaní historici, dal soudce za pravdu Lipstadtové a Irvinga označil za „aktivního popírače holocaustu, antisemitu a rasistu s vazbami na ultrapravicové extremisty, kteří propagují neonacismus“. V současnosti Deborah Lipstadtová vede Institut pro židovská studia na Emory University v Atlantě a dokončuje knihu o svém soudu s Irvingem.
Konec rámečku

Před časem vaše jméno obletělo svět, když vás britský historik David Irving zažaloval za to, že jste ho ve své knize „Popírání holocaustu“ nazvala lhářem. Bála jste se, že by soud pro vás nemusel dopadnout dobře?
Když jsem dostala dopis s žalobou, nejdřív jsem se smála. Pamatuju se, jak jsem se dívala z okna a říkala si: To je bláznivé, člověk, který nazývá holocaust legendou a tvrdí, že neexistovaly plynové komory, bude hájit svou pravdomluvnost. Chvíli jsem nevěřila, že to dotáhne do konce, myslela jsem, že jen zkouší, jak zareaguju. Když jsem ale pochopila, že to myslí velmi vážně, znervózněla jsem. Pak jsem nechala udělat posudky historiků na Osvětim a Adolfa Hitlera, které jasně ukazovaly, že Irving lže a překrucuje fakta, a už jsem se bála trochu míň.

Jaký je rozdíl mezi plotem a zdí? Třeba ten, že plot lze většinou nějak překonat, kdežto se zdí je to horší. Diskuse, která se objevuje v izraelském tisku, však nemá význam. Z pohledu Palestinců je jedno, jestli se bezpečnostní bariéře, kterou staví Izrael podél zelené linie dělící Západní břeh Jordánu od židovského státu, bude říkat plot nebo zeď. Tak jako tak představuje opevnění, jež jim přináší vesměs jen zkázu. Kontroverzní stavba se už dostala na seznam bodů probíraných ve Washingtonu a George W. Bush ji veřejně označil za „problém“, který komplikuje mírový proces. Nicméně dodal, že Izrael má plné právo bránit se proti terorismu.

Amerického prezidenta George W. Bushe od začátku léta pronásleduje jeden problém za druhým. Od poloviny června se nepříliš úspěšně snaží přesvědčit veřejnost, že zbraně hromadného ničení se opravdu v Iráku nacházejí. A uplynulý týden vypukl skandál ohledně kongresové zprávy o tom, zda mohlo být teroristickým útokům z 11. září 2001 zabráněno.

V běžném Evropanovi budí hrůzu. Kdo ji ale překoná, chce se vracet – zase a zase. Taková je podle mnoha svědectví Afrika. Podmanivý kontinent, který stále jako by nepatřil do moderního spojujícího se světa plného vědy a techniky, nadbytku jídla a všezahrnující zdravotní péče. Jedním z očarovaných je i český lékař Marcel Drlík, který v divočině středoafrického buše dva roky pracoval. Toto jsou zážitky filmařů, kteří jej přijeli navštívit.

Majitelé severomoravských dolů Viktor Koláček a Petr Otava mají vážný problém: jejich práci nyní prošetřují policejní specialisté na hospodářskou trestnou činnost. Detektivové se dostali k několika podezřelým smlouvám Ostravsko-karvinských dolů z let 1998–99. Koláček s Otavou tak zřejmě budou muset vysvětlovat, jak se jim před lety podařilo OKD ovládnout bez jediné koruny z vlastní kapsy a jestli jejich hospodaření nepoškodilo stát coby menšinového akcionáře.

Strhující a neuvěřitelná historie útěku Václava Jakeše (79) skončila před
sedmatřiceti lety – ale podrobnosti o hrdinství lidí, kteří dokázali v padesátých letech vzdorovat komunistům, vyšly veřejně najevo teprve nyní. Václav Jakeš byl v roce 1951 vykonstruovaně obviněn z rozvracení republiky a z pokusu o vraždu příslušníka StB. Utekl těsně před zatčením do lesa, kde ho později obklíčily policejní rojnice se samopaly. Panu Jakešovi se podařilo z křížové palby uniknout a pak jej na patnáct let ukryli zcela neznámí lidé. V roce 1966 se dobrovolně vzdal policii a byl zcela rehabilitován. Kdyby jej StB na počátku padesátých let dopadla, dostal by pravděpodobně provaz.

Rebelie poslance Josefa Hojdara (ČSSD) proti vlastní straně trvá dál a nervozita ve vládním táboře houstne. Mostecký delegát opustil sociálnědemokratický poslanecký klub před dvěma týdny a šéfové stojedničkové koalice dosud nerozluštili, o co mu vlastně jde. „Chci bránit sociálně slabé občany před dopadem nepromyšlené reformy,“ dává Hojdar k lepšímu svoji verzi pro média. Jeho dosavadní, už dvacet let trvající politická kariéra, ovšem staví nad tato slova otazník.

Vatikán minulý týden nečekaně ostře oprášil svou starou myšlenku: „Manželství je svaté, zatímco homosexuální vztahy se protiví přírodě a morálce.“ Vatikánská Kongregace pro víru odmítá v nově vydaném dokumentu svazky homosexuálů, protože by se tím uznalo jejich „deviantní chování“. Ke gayům samotným doporučuje chovat se „s respektem, soucitem a citlivostí“, avšak katolické politiky na celém světě vyzývá, aby hlasovali proti registrovanému partnerství.
Upřímně řečeno, soucit by si po takovém výkonu zasloužila spíše sama Kongregace pro víru. Je to divná citlivost, když zároveň necítí urážlivost výrazu „deviantní chování“. A výraz „soucit“ jako by naznačoval, že homosexuálové jsou nemocní mrzáčci, k jejichž vrozené vadě máme být shovívaví.

Ve čtvrtek tomu bude rok, co vláda Vladimíra Špidla získala důvěru sněmovny. Její vznik loni Respekt komentoval slovy, že pokud se jí podaří zprůhlednit politiku a dát jí veřejností kontrolovatelná pravidla, „má o své místo v historii postaráno“. Po úpadku politické kultury v letech opoziční smlouvy šlo stěží najít důležitější úkol. Přes všechny lapsy, slabiny a zmatky tohoto kabinetu lze po roce říci tolik: na místo v historii má přinejmenším našlápnuto.