2003/33

Rozdíly v názorech na události v Iráku se v arabských novinách liší podle svobody tisku v dané zemi a vztahu místní vlády k USA. Zatímco v Sýrii a Saúdské Arábii je americký imperialismus pořád omílané téma, komentáře z malých států Zálivu, zejména z Kuvajtu, dávají slibům USA na demokratizaci Iráku větší šanci. I v mezinárodně čtených a poměrně liberálních novinách, jako jsou londýnský al-Haját a káhirský al-Ahrám, lze najít širokou škálu názorů, ale základní slovník je všude stejný. Spíše než osvobození byla válka nelegitimní invazí a fiasko Husajnovy armády se jim jeví jako další arabská porážka v dějinách. Lži, použité k odůvodnění války, jsou také horkým námětem – podle jedněch je to jen další důkaz panovačných cílů USA, podle jiných vada na „krásných“ úmyslech exportovat demokracii ze zemí, kde se obelhává veřejnost. Najdou se ale i takoví, co jinou šanci ke svržení arabských diktátorských režimů než mezinárodní intervenci nevidí, jako je palestinský al-Ajám.

Vatikánské ústředí katolické církve se předminulý čtvrtek pustilo do kampaně, o které různí komentátoři po světě hned napsali, že je předem prohraná – do kampaně proti legalizaci partnerských svazků homosexuálů. Vatikán varoval křesťanské politiky, že by jejich souhlas s takovými sňatky byl „hluboce nemorální“. Dokument sepsaný předsedou Komise pro nauku víry kardinálem Josephem Ratzingerem a schválený papežem Janem Pavlem II. například podle Süddeutsche Zeitung jen svědčí o tom, jak církev trvá na „překonaných biblických představách“.

Zemědělci opět vytáhli do boje za mimořádné dotace. Letos si stěžují na sucho, jaké nepamatují, a žádají, aby se za státní peníze vykupovalo obilí. Je to paradoxní: kdyby bylo skutečně tak zle a obilí málo, jeho cena by měla růst. Na českém zemědělském trhu však ekonomická logika funguje zřídka. „Trvale vyrábíme přebytky, které srážejí cenu. Nyní se stalo jen to, že letos by mělo být obilí zhruba tolik, kolik ho skutečně potřebujeme,“ konstatuje ředitel Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky Tomáš Doucha.
Výkupy přebytků přitom jen loni vyšly daňové poplatníky na miliardu korun. Zemědělci proto čekají, že stát začne za intervenční ceny vykupovat obilí i letos, a v této naději zavřeli sýpky. Chtějí, aby jim stát dal za tunu pšenice 3800 korun, obchodníkům a mlynářům, kteří jim nabízejí o desetinu až pětinu méně, odmítají prodávat.

Mohl zmizet každoroční děs z přijímacích zkoušek na střední školy. Každé dítě se mohlo svobodně rozhodovat, co se bude učit. Minulostí se mohla stát selekce dětí do škol pro chytré a do škol pro hloupé. Rodiče se mohli stát partnery školy. Alternativy, které obohacují vzdělávání, mohly dostat zelenou. Ředitelé škol a učitelé mohli získat sebevědomí. Školy mohly být průhledně financované a rodiče mohli dostávat cennou informaci o kvalitě jejich práce. To všechno mohl přinést nový školský zákon, který právě dokončila Petra Buzková (ČSSD). Nepřinese.

Senátoři minulý týden zamítli tři ze čtyř Hradem navržených kandidátů do Ústavního soudu a vážná roztržka mezi prezidentem a horní komorou je na světě. Prezident mluví o „skandálu“, senátoři o „válce“. Tady je zpráva, jak vypadal její začátek.
Z osmi ústavních soudců, které letos vybírá Václav Klaus, předstoupili před Senát první srpnovou středu čtyři: právník Václav Pavlíček, senátorka Dagmar Lastovecká a dva advokáti – Vladimír Balaš s Klárou Veselou-Samkovou.

Majitel známé cestovní kanceláře Václav Fischer si právě prožil dva nejtěžší týdny svého podnikání v Česku – a zdá se, že je ustál. Dva týdny mohla veřejnost sledovat, jak jeho firmám zabavují věřitelé veškerý majetek. Na konci minulého týdne se Fischer s hlavními věřiteli dohodl a vzdal se svrchované vlády nad svou cestovkou.
Je to povzbudivý příběh i pro celou společnost: svou krizi řešil Fischer v západním stylu. Jeho nesnáze se vymykají z modelu českých tunelářů a podvodníčků a mnohem spíš se podobají třeba pádu švýcarské letecké společnosti Swissair či hlubokým potížím, do nichž se dostaly takové telekomunikační giganty jako německý Deutsche Telekom či nizozemský KPN. I stamilionové dluhy lze řešit se ctí.

Co má společného Český ráj, České středohoří, údolí Sázavy nebo Nové Heřmínovy? Všechna tato místa už patrně brzy padnou na oltář ekonomického rozvoje České republiky. Nikdo se je nechystá vybagrovat jako kdysi severní Čechy, nenávratně však zmizí jejich neopakovatelný ráz – odlehlost od ruchu měst a velkých silnic, ticho, nenarušené výhledy do krajiny. To všechno je přitom v současné zastavěné Evropě poměrně cenný artikl, za nímž sem jezdí například mnoho nizozemských turistů, kteří už něco podobného doma nemají. Na druhou stranu lze po pravdě namítnout, že právě obdělaná, silnicemi protkaná země dala Holanďanům blahobyt, po kterém toužíme i my. Otázka tedy zní: Vede cesta ke spokojenému životu v dostatku jedině přes nenávratnou likvidaci skvostů zdejší přírody? Odpověď je nikoli.

rámeček
ZIBA-MIR HOSSEINI (nar. 1952 v Íránu) vystudovala v Anglii sociologii, má doktorát z antropologie v Cambridgi a dnes působí na Londýnské univerzitě. Je odbornicí na Blízký východ, specializuje se na výzkum genderu, rodinných vztahů, islámu a práva. Na tato témata napsala řadu studií a podílela se jako režisérka na dlouhometrážních dokumentech Rozvod v íránském stylu (1998) a Na útěku (2001), které vzbudily velkou pozornost.
Konec rámečku

Jste Íránka, zabýváte se problémy své rodné země, proč žijete ve Velké Británii?
Protože v Íránu nemůžu najít práci. Už od 80. let, kdy jsem absolvovala pohovor před zvláštním výborem pro kulturní revoluci – byl to spíš výslech – a neuspěla jsem. Taky se mi rozpadlo manželství. Můj první manžel byl typický islámský šovinista, chtěl mít absolutní kontrolu nad mým životem a já už to nesnesla. Byla to permanentní soukromá válka. Tak vlastně začal můj zájem o zákony, o kterých jsem pak psala. Po rozvodu žiju v Anglii, ale stále se vracím do Íránu. A točím tam filmy.

Novodobou českou kulturu provází zvláštní frustrace. Má sklon ujímat se vůdčí role v životě národa, ale tam, kde by měla být doma, trpí pocitem nesamozřejmosti a odvozenosti. Až příliš často chce být jiná, lepší. Nechává se proto ráda usměrňovat rozličnými projekty, které ničivě přerušují její organické vyzrávání. Kdo se nepřidruží k aktuálním kampaním, zůstane opodál, někdy zapovězen, jindy jen přehlížen. Opravdové kultuře svědčí polemické prostředí. V jejím přirozeném řečišti přetrvávají víry, protiproudy, tůně a slepá ramena, jež se nemusí jevit zrovna pokrokově, života v nich však najdeme víc než v regulovaném korytu.
Jen málokdo se asi dokáže do puntíku shodnout s ultrakonzervativními postoji, jaké razí literární historik, esejista a básník Rio Preisner, jenže právě tím jeho dílo obohacuje dosti omezené rejstříky českého myšlení. Dokládá to i první svazek dvoudílného souboru jeho literárněvědných a filozofických statí Když myslím na Evropu z nakladatelství Torst, který prezentuje vybrané práce germanistické.

Mars – z hlediska vesmíru zcela nevýznamné těleso, ale z pohledu pozemšťanů je tomu jinak. Tato planeta sehrála již mnohokrát důležitou roli ve vývoji lidské civilizace a ta nejdůležitější ji, doufejme, ještě čeká.Počátek lze hledat v kolébce civilizace na soutoku Eufratu a Tigridu, kde Sumerové před pěti tisíciletími začali soustavně pozorovat dění na obloze.
Hvězdy a planety tu byly považovány za živé bohy. Kněží jim v chrámech přinášeli oběti, zpívali oslavné hymny – a hlavně je pozorovali a vše zapisovali do klínopisných tabulek. Tady lze najít kořeny paralely „jak nahoře, tak i dole“, jež vedla ke vzniku astrologie. Planet tehdy bylo známo sedm a počítaly se k nim i Slunce a Měsíc (ale nikoli Země). Každé se přisuzovala jiná povaha.

Rámeček
Karel Strnad (1951) je trojnásobným mistrem republiky z poloviny 80. let (na mistrovství do zahraničí jezdit nesměl – měl příbuzné v kapitalistické cizině). Vystudoval dálkově Vysokou školu ekonomickou v Praze a pracoval jako stavební projektant. Po roce 1989 se začal živit svým koníčkem: zpracoval metodické materiály pro výcvik zásahových jednotek a policie, vedl výcvik studentů v bojových uměních a sebeobraně na FTVS UK. Dnes působí jako vedoucí trenér oddílu karate v pražské Hostivaři.
Konec rámečku

Jste mistrem karate-dó. Co to vlastně je?
Na to nejde odpovědět jednoznačně. V doslovném překladu znamená karate holé ruce, dó cestu, umění. Obecně řečeno platí jako ve všech bojových uměních i zde, že užíváním technik, které sloužily záchraně lidského života, si člověk pěstuje nadhled a učí se řešit životní konflikty – nejen v oblasti fyzického napadení – s určitým odstupem.

Už měsíce nemine týden, aby média nehlásila dalšího bombového či kyanidového vyděrače požadujícího pod hrozbou masové vraždy závratnou sumu z veřejných peněz. Zatím naposledy se tak stalo v polovině prázdnin: policisté zatkli muže, který chtěl po pražském magistrátu padesát milionů korun za to, že neotráví v hlavním městě pitnou vodu. Nejde přitom o žádné znuděné hrátky. Pachatelé jsou většinou k chystanému zločinu doopravdy vybaveni, a jak nedávno řekl policejní prezident Jiří Kolář, „existuje nebezpečí, že některý z nich své hrozby jednou splní“. Právě Kolářovým podřízeným se ovšem dnes často vytýká, že letos na jaře celou bezpříkladnou vlnu „teroristických loupeží“ tak trochu přivolali.