2003/34

Ve čtvrtek po šestnácté zkolabovala elektrická síť na části východního pobřeží USA a v jižních oblastech Kanady. Dodávky byly většinou obnoveny až v pátek. Celkově kolaps zasáhl asi 50 milionů lidí. Mnozí se nedostali domů, takže museli přespat na ulici. Nejhorší chvilky asi zažili ti, kteří uvízli ve výtazích nebo vozech metra. Brzy vyšlo najevo, že ve hře není teroristický útok, nýbrž že se jedná o výpadek, jakých Američané zažili v minulých desetiletích už několik.

Z Iráku přišly minulý týden ve stejný okamžik následující zprávy. Britové v jihoirácké Basře začali z vlastních zásob rozdávat Iráčanům benzin, aby zastavili demonstrace, při nichž stovky frustrovaných obyvatel zaútočily na kolonu britských vojáků, kteří na rozdíl od nich měli do nádrží aut co lít. A z Bagdádu oznámil civilní správce Iráku Paul Bremer, že sem brzy dorazí 54 tisíc fotbalových míčů, které dětem koupily americké sportovní kluby. O čem tyto depeše vypovídají? Jen potvrzují banální fakt, že jednodušší věci jdou zařídit snáze, kdežto s těmi podstatnějšími je to horší.

Dodnes přežívá stereotyp, že Sibiř je promrzlá pustina pokrytá gulagy a ledními medvědy. Lokální kultury, lidové tradice i hudební styly zde ovšem v poslední době prodělávají podobnou obrodu, jakou prochází řada evropských regionů. Pestrost a rozsah tohoto etnického probouzení je až překvapující. Vesnice Šušenskoje na jižní Sibiři, v Rusku známá jako místo vyhnanství Vladimíra Iljiče Lenina, byla nedávno dějištěm prvního ročníku festivalu Sajanské kolo. Akci organizoval místní podnikatel, šéf cestovní kancelář, který usoudil, že nejlepší cesta ke zviditelnění vede přes kulturu. Do vesnice pozval zhruba čtyřicet folklorních ansámblů z celé centrální Asie. Zlatým hřebem festivalu bylo vystoupení šamanů a hrdelních pěvců.

Sedmatřicet snímků v komorním prostoru Ateliéru Josefa Sudka na malostranském Újezdě se může zdát nemístně skromným příspěvkem k šedesátým narozeninám Bohdana Holomíčka. Fotografa, jehož výstavy se obvykle vyznačují vysokou obrazovou hustotou. Jenže střídmost není u malostranské expozice ctností z nouze. Výstava odpovídá Holomíčkově přístupu k životu, jeho trvalé chvále každodennosti. Těžko si představit, že by se k této příležitosti konala obrovská retro-spektiva podpořená tlustým katalogem a nákladnými trachtacemi. Navíc necelé čtyři desítky prací z let 1958–76, v nichž se prolínají autoportréty a fotografie předtím nena-zvětšované, jsou natolik povedenou sestavou, že nad ní lze uvažovat o Holomíčkově tvorbě jako takové.

Jaké trendy formují tvář české vesnice? Zajímavá otázka, uvědomíme-li si, že v Česku se zemědělství věnuje 5,5 % ekonomicky aktivních osob, ale přitom polovina obyvatel republiky žije na venkově. Z toho plyne, že na průměrné vsi se zemědělstvím zabývá něco přes 10 % jejích obyvatel. Nebýt soukromých zahrádek a plodin pěstovaných pro vlastní potřebu, zdálo by se, že na vesnici už skoro žádní zemědělci nežijí. Tradiční obraz, v němž vesničané pilně na polích sklízejí úrodu, aby lidé z měst nepomřeli hladem, a ti zase radostně vyrábějí předměty pro milé vesničany, je historií. Přitom na vesnici teď probíhají zejména v okolí větších měst a dálnic vcelku neřízené změny, jež ovlivní charakter venkova na další desetiletí. Stačí pozorovat nevhodné, honosné domy na okraji vesnice, prosklené obchody či autosalony na návsi nebo louky za vsí, kde vyrůstá replika americké suburbie. Nicméně jsou v Evropě státy či alespoň oblasti, kde se vesnice rovněž začínají blížit městu, ale zároveň se stále podobají tradičním vesnicím. Jde například o Bavorsko, značné části Francie, Slovinsko a další regiony.

BOHDAN HOLOMÍČEK se narodil roku 1943 v obci Sienkiewiczowka na Ukrajině. Po válce se jeho rodina přestěhovala do Mladých Buků v Krkonoších. Vyučil se elektrikářem, pracoval jako montér, elektrikář a údržbář, od roku 1994 se živí ve svobodném povolání jako fotograf. Fotografovat začal v roce 1957, vystavuje od roku 1969 (byl jedním z autorů slavné pololegální výstavy „9 + 9“ v Plasech v roce 1981), posledních dvacet let má několik výstav ročně. Dlouhá léta se pohybuje po celé České republice, kde na pokračování snímá nekončící seriál fotografických momentek. Patří k nejvýznamnějším soudobým českým fotografům, v Nové encyklopedii českého výtvarného umění je jeho dílo ceněno jako „autobiografie, která se navíc stává generační výpovědí“. Je zastoupen v mnoha galeriích a muzeích po celém světě (New York, Chicago, Paříž, Berlín, Los Angeles, Lausanne aj.). Nakladatelství Torst mu vydalo dvě monografie (1995, 2000). V současné době vystavuje v Praze v Ateliéru Josefa Sudka na Újezdě. Bohdan Holomíček žije v Janských Lázních, je ženatý, má dva syny.

Příběh plíživé kapitulace po srpnu 1968 je varovný dodnes

Ministr práce Ľudovít Kaník přišel minulý týden s dalším balíkem reformních zákonů, jejichž společným jmenovatelem je motivace. Kaník se snaží vyburcovat Slováky k větší aktivitě. Nezaměstnaný, který bude ochoten odstěhovat se za prací do jiného města, dostane od státu 10 tisíc korun; tato suma je míněna jako státní příspěvek na náklady související s přestěhováním. Této šance bude, pokud bude Kaníkův plán schválen, moci využít jednou za dva roky. Když se nezaměstnaný rozhodne podnikat, vláda mu přispěje na startu nenávratnou dotací 100 tisíc korun, na východním Slovensku až 150 tisíci korun. Člověk, který si najde práci dříve než do půl roku, bude po šest měsíců k platu dostávat ještě polovinu částky, kterou by mu stát platil jako podporu, kdyby si místo nenašel. Motivační finesy by přitom neměly nijak zatížit státní pokladnu: nemají stát ani o korunu víc, než vláda na boj s nezaměstnaností dávala dosud.

Projekt Internet do škol vykazuje znaky obrovské korupce. Počáteční podezření médií teď potvrdil Nejvyšší kontrolní úřad. Zároveň se ukazuje, proč mohl do očí bijící útok na státní kasu trvat tak dlouho: stačilo mít známosti a pamatovat na významné politiky. To trvá. Ani zdrcující výsledky kontroly nezastavily pramen veřejných peněz dodavatelům „Internetu“.

Příběh Pavla Pavlíčka, který byl před měsícem v Rusku odsouzen k devatenácti měsícům vězení za držení necelého gramu hašiše, vstupuje do další kapitoly. Jeho blízcí, ale také exprezident Václav Havel či předseda Senátu Petr Pithart, žádají ruského prezidenta Vladimira Putina o milost, české úřady pak o převedení výkonu trestu do Česka. Podmínky v ruském vězení jsou tak špatné, že kdyby se podařil alespoň převoz, bude to podle jeho blízkých velké vítězství. Cesta domů je ale na začátku.

„Já prostě nebudu odpovídat na to, kolik hrušek, minerálek nebo třeba alkoholu se spotřebuje na Úřadu vlády…, a já to ani nevím.“ Píše se rok 1999 a mluvčí Zemanovy vlády Libor Rouček odpovídá Respektu na otázku, o kolik litrů alkoholu více nebo méně než za předchozích kabinetů se nakupuje pro potřebu Úřadu vlády a zda je pravda, že ministři s premiérem pijí alkohol i o přestávkách vládních schůzí.
Dnes jsme o čtyři roky dál a nejen nynější poslanec Rouček, ale také všichni ostatní daňoví poplatníci se konečně mohou dozvědět, jaký je účet. Nejvyšší kontrolní úřad minulý týden zveřejnil výsledky šetření toho, jak se za Zemana ve Strakově akademii hospodařilo – a také holdovalo alkoholu. Výsledky už proběhly novinami. Kontroloři našli nelegální útratu za více než šest milionů korun. Alkoholu a cigaret se kupovalo tolik, že to kontrolorka NKÚ Jana Krejčová komentovala slovy: „To jsem ještě neviděla.“

Už brzy poslanci vyberou hlavního strážce našich peněženek. Vzhledem k tomu, že téměř polovina toho, co vyděláme, míří do společné kasy, je na místě Nejvyšší kontrolní úřad oním strážcem nazývat. Pouze jeho obrovské pravomoci totiž umožňují prozkoumat každý kout, kam zamíří naše peníze. Za poslední roky si NKÚ vysloužil uznání jako nezávislá instituce, která se umí postavit i vládnoucím stranám. Dnes je ale tato nezávislost v ohrožení.